Štěstí

Vítám Vás u nás 🙂

Dnes jsem četla krásnou odpověď kněze na otázku, jestli je jako kněz šťastný. Odpověděl:

,,…Nestal jsem se knězem, abych byl šťastný, aby mi bylo dobře a krásně, ale abych sloužil Bohu, životu,lidem a zvlášť zlomenému životu.

Člověk nemusí hledat štěstí. Štěstí není cíl. Ono je plod. Plod služby a oběti pro druhé…”

🙂

Moc se mi to líbilo.

A jinak? Prší. Ale máme za sebou NOC KOSTELŮ, hráli jsme divadlo v modlitebně u br. evangelíků v Odrách

(p.s. manžel v zastoupení...)

a v Hladkých Životicích a  měli tam pro děti nachystány tvořivé dílny a pro vzpomínku posílám pár obrázků, pár okamžiků při společném díle a radosti z něj.

děti v tvůrčí dílně při zdobení perníčků
ani nestačil oschnout sníh na nich a ...
společné tvoření lampiónů
v plném zaujetí
...
s hotovými lampióny
cestou ke kostelu potkaly děti kata
a při divadle
zvítězil smích skoro na 100%
všechny okouzlilo malování na tvář...
...
někdo si přál slzičky
motýlka
berušku
...
neodolala jsem ani já
akorát mi hlavu museli držet...
neb to není jednoduché vydžet v klidu
ale společné dílo se podařilo a mohli jsme vyrazit na cestu k domovu...

Takže, jak to říkal o. Slavko? Štěstí není cíl, ono je plod…obdarování…je nám dáno ani nevíme jak. Najednou je tu, člověka naplní a povzbudí na cestě k rozdávání.

Mějte se hezky, přeji Vám pěkný den a těším se příště Kejt

Brus

Vítám Vás u nás 🙂

Tak dnes po uplynulých dnech, kdy z nebe padaly doslova plné konvy vody, jsme se ráno probudili do svěžího rána:

všechno bylo tak svěží, zelené...
bylo to krásné...

Včera jsem na svatební stůl položila pár žlutých pozdravů pro nevěstu 🙂

...
...
...
...

Tak z celého srdce doufám, že překonali zklamání z dešťů,které je doprovázaly po celý den a posílám jim jeden pozdrav:

V základní třebenické škole,kam jsem chodil celých pět let, jsme psali tužkami značky Koh-i-noor. Pan řídicí učitel nám jednou řekl, že tento název je odvozen od pojmenování největšího diamantu na světě. I ten se jmenuje Koh-i-noor. Když jsem  později dostal do Londýna, vystál jsem si tříhodinovou frontu v Toweru, abych ten diamant spatřil na vlastní oči. Viděl jsem ještě tam i dva ještě větší- Star-of-Afrika a Star-of- Afrika II. Zářily v celé své kráse. Návštěvníci se také měli možnost přesvědčit, jak vypadaly původně, při nálezu, nevybroušené. Byly matné a neforemné. Co z nich to broušení udělalo!

Obdobně jako s těmi diamanty je to zřejmě i s manželstvím. I to začíná jako nevýrazný, matný a neforemný nerost. Teprve broušením dostává tu pravou podobu a začne oslnivě zářit.

O jednom manželském “brusu” bych věděl, máme ho dokonce vyzkoušený. Mohu ho doporučit. Podobně jako onen brus, kterým se brousí diamanty, i tento partnerský brus něco odebírá, dává však  manželství lesk a krásu. A jak pracuje?

Už v prvých letech po svatbě jsme si zavedli následující systém řešení rodinných problémů: domluvili jsme se , že si vyjdeme do parku a každý řekne tři věci, které mu na jednání druhého vadí a které by rád viděl změněné. Ten, kdo naslouchal, nesměl k tomu říct ani slovo. Nesměl se vymlouvat, omlouvat, či nijak ospravedlňovat. Prostě mu to bylo jen tak dáno na vědomí, tvz. ,,ad libit”, což znamená: dělej si s tím, co chceš- je na tobě, co s tím uděláš. Takových nepříjemných výtek nesmělo být víc než tři. Ukázalo se totiž, že slyšet o sobě víc než tři negativní věci, člověk neunese. Na tři měla samozřejmě právo i druhá strana- ne méně, aby to bylo spravedlivě vyrovnáno.

Po padesáti letech manželství mohu tuto praxi vřele doporučit. Praktikujeme ji dosud, i když v posledních letech- po zlaté svatbě- již jen tak jednou dvakrát za rok.

(Jaro Křivohlavý- O šťastném manželství)

🙂 to je nápad, viďte?

I náš Rex se oblizuje nad představou chuti pečeného králíka:

...

Inu, není nad radost z dobře podařeného díla 🙂

Mějte se hezky a těším se příště Kejt

Pozdrav z všedního dne

Vítám Vás u nás 🙂

Dnes to u nás ráno vypadalo nádherně. Skoro se mi nechtělo věřit, že zase svítí sluníčko a je krásně. No, už se blýská, hromuje a prší 🙂 Aspoň nám to zaleje zahrádky…

Vrátili jsme se z pouti z Medžugorje. Také tam jsme si užili sluníčka, větru, zatažené oblohy. Ale také ticha, klidu,pokoje, zažili jsme “babylón” národností a řečí, slyšeli jsme svědectví a byli přítomni mší svatých. A na té poslední  bylo čteno toto evangelium : (Jan 21,15-19)

Nedávno jsem slyšela zamyšlení nad tímto textem, že v původním jazyce význam těchto otázek je jiný než slyšíme my v češtině. Otázky, které klade Ježíš Petrovi mají jemné rozlišení významu, jsou to tři stupně lásky a to že se Petr zarmoutí, když  se ho Ježíš potřetí zeptá, jestli ho miluje, plyne z toho rozlišení, že si Petr uvědomil, že neumí milovat, neumí odpovědět na Pánovu lásku tak, jak by Ježíš chtěl nebo si zasloužil, vzpomenul si, že Ježíše třikrát zapřel a zároveň bylo pro něj potřeba projít si tímto uvědoměním si své slabosti, aby dokázal pochopit, co pro něj Ježíš znamená, potřeboval tyto Ježíšovy otázky, aby mohl pokračovat v životě dál, proto říká …Pane, ty víš všechno, ty víš a znáš, že tě mám rád…

A tak, když jsem toto evangelium slyšela jako poslední v Medžugorje, přišlo mi to jako to správné čtení k rozloučení… Ono také končí Ježíšovými slovy: Následuj mne…Tamnější kněz nám řekl, že nemáme ztratit z očí pohled na Ježíše, On se na nás dívá a my zde- v Medžugorje – to rozhodnutí: miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly (a svého bližního jako sebe sama) můžeme obnovit … a obnovovat stále

Začala jsem vlastně paradoxně posledním dnem naší pouti. Tady u nás už zase svítí sluníčko a mi to připomíná dobu prožitou tam. Vloni byl čas levandule, letos růží…a tak Vám jich kousek posílám…voněly hezky po našemu 🙂

"..."


Evi, z této větve jsem byla celá pryč, kdybys viděla, jak úžasně byla vybělena sluníčkem a vodou, tolik jsem ti ji chtěla vzít do toho vašeho pokojíčku, ale nevzala, zvítězil zdravý rozum. Ach jo...

Dnes už je u nás pracovně…všedně, ale uplynulé dny nám byly dány k občerstvení, k nabrání sil i do těchto pracovních, všedních dní…

Tak se mějte hezky, přeji Vám pokojný čas a těším se příště Kejt

jedno brzké ráno...

Svátek matek

Vítám Vás u nás 🙂

Ve farnosti děti  maminkám dnes  k jejich svátku zahráli divadlo o Cyrilu a Metoději – Bratři ze Soluně- od p. Marie Holkové. Okamžiky z divadla posílám:

Bratři se dovídají o pozvání na Velkou Moravu
přivítání od knížete Rostislava, psal se rok 863
a předání daru bratří- ostatky sv. papeže Klimenta, které nalezli na svých cestách při hlásání slova
tady už hostina na Velké Moravě, kdy se kníže Bořivoj zlobí, protože v dřívějších dobách byl zvyk, že kdo neznal víru v Ježíše Krista musel sedět ne u stolu, ale pod stolem...později (až po návratu Metoděje z Říma)však víru získal a spolu se svou ženou Ludmilou uvěřili a nechali se pokřtít. Podle tradice Metoděj dal kněžně Ludmile dar - reliéf Madony s dítětem a ten se uchovává dodnes ve Staré Boleslavi a my ho známe pod názvem Palladium země České. Jedná se o malý obrázek:

který má za sebou ale bohatou historii 🙂

Podle jedné legendy sv. Ludmila po svém křtu odevzdala sv. Metodějovi všechny kovové pohanské bůžky, aby z nich dal odlít křesťanské bohoslužebné nádoby. Kromě nádob zhotovil neznámý byzantský mistr také kovový obrázek Panny Marie pro sv. Ludmilu. Ludmila si reliéf odnesla na svůj hrad Tetín, kde jej vroucně uctívala. Po její mučednické smrti (16. 9. 921) jej zdědil její vnuk Václav, kterého vychovala v mariánské úctě, a nosil jej ustavičně u sebe. Měl jej také při válečném tažení do Kouřimi proti zlíčskému vévodovi Radslavovi. Tomu Václav, aby předešel krveprolití, navrhl, že místo bitvy se spolu utkají jen oni dva. Radslav se zalekl, když viděl kříž na Václavově helmici a kolem svatého Václava dva anděly, a podrobil se pražskému knížeti bez boje. Když byl svatý Václav 28. září 929 (nebo 935) úkladně zavražděn svým bratrem Boleslavem ve Staré Boleslavi na prahu kostela sv. Kosmy a Damiána, byl s ním i jeho pobočník a věrný druh blahoslavený Podiven. Věděl o Václavově duchovní úctě k mariánskému reliéfu, nechtěl jej nechat potupit od vrahů svého pána, sejmul jej z hrudi mrtvého knížete a utíkal pryč z města. Vrahovi komplicové se báli, že unikne nepohodlný svědek, a jali se Podivena pronásledovat. Podiven viděl, že před nimi neunikne, zahrabal reliéf do země na vršku za Boleslaví, a prchal dále k lesu. Na jeho pokraji ho však komplicové dostihli a na jednom ze stromů oběsili. Od té doby byl mariánský reliéf téměř na dvě a půl století ztracen. (Jiné zprávy uvádějí, že úctu k obrázku chovali též sv. Vojtěchsv. Prokop…)

Podle další dochované legendy kolem roku 1160, za doby panování Vladislava I., jakýsi rolník oral na svém poli. Najednou se však jeho koně zastavili a nechtěli jít dál. Několikrát koně mocně pobídl, aby se hnuli, a když se dali opět do kroku, zaryl se pluh hlouběji a v brázdě se objevil lesklý kovový obrázek. Odnesl si jej domů a druhý den ráno užasl, když zjistil, že obrázek zmizel. Ale ještě více se podivil, když kovový obrázek opět nalezl na místě, odkud ho předešlý den vzal. Když se to opakovalo i další dva dny, vzal obrázek a donesl jej kanovníkům staroboleslavské kapituly a vyprávěl jim, co se mu přihodilo. Ti reliéf umístili do kostela sv. Václava. Jenže se opakovalo to, co se dělo oráčovi, ráno byl reliéf vždy na původním místě nálezu. Posléze kanovníci pochopili, že Panna Maria si přeje být uctívána na místě, kde ji rolník našel, a vystavěli tam kapli, na jejímž místě dnes stojí chrám Panny Marie. Obraz umístili na oltář.

(zdroj net)


později se cesta bratrů v životě rozešla...bratři museli putovat znovu do Říma,aby papež schválil staroslověnskou řeč pro sloužení mší a překlad Písma a Cyril onemocněl a v Římě také zemřel. Metoděj se po různých peripetiích, vězení a pronásledování, na Moravu vrátil pak už sám...a pak dokončil překlad Bible do staroslověnštiny a žil zde, kázal a vyučoval další žáky...
závěrečná písnička
jedna polovina dětí 🙂
a druhá 🙂

Milé maminky, i Vám všem přeji pěkné prožití dnešního svátečního dne. Kéž máte možnost si odpočinout, načerpat síly do všedních dní a také nám všem přeji tu právou lásku, abychom dokázaly bdít nad rodinným krbem, všeho si všímat, dělat  tak,aby se všichni cítili dobře a pak aby  ta láska proudila oběma směry 🙂

Mějte se hezky a těším se příště Kejt

Málinka

Vítám Vás u nás 🙂

Četla jsem si s babičkou v knížce Amálie Kutinové Farmaceutka. Možná, že knihy o Gabře a Málince také znáte. Já jsem v nich v dětství doslova ležela 🙂 . Doma jsme je neměli, ale půjčoval mi je náš bývalý stařičký pan farář. Létala jsem s Gabrou kolem Járku a a byla mi blízká svým přístupem k životu. A když později- po převratu knihy vyšly, byly mezi prvními, které jsem si koupila.Pak  vyšlo i volné pokračování života Málinky, už zmiňovaná Farmaceutka a tak i ona mě “dostala”. Nu, a proč to píšu? Nyní jsme dočetly  ke kapitole Orchideje v lékárně a v místnosti bylo ticho, že by špendlík bylo slyšet, kdyby spadl. 🙂   Zvu i Vás. Usedněte, uvelebte se a zaposlouchejte se do příběhu, který je tak vzdálen dnešnímu životu (?) :

…,,Dej pokoj! Však ono to na tebe také jednou sedne!” A lékař dodává: “Proč se neženíte? Pohrdáte snad ženami?”

,,Nepohrdám,” odpovídá klidně Krušina. ,,To máte tak: Z emancipovaných mám strach. Taková žena by přonesla do manželství málo štěstí. A prostá dívka mi dosud nevkročila do cesty. A kdyby vkročila, zas by z toho nic nebylo.” ,,Proč?” ,,Mám svůj názor a málokterá by se mu podrobila. Tak se raději neožením.”

A jaký je to, prosím, názor, to bych rád věděl? A ty také, lékárníku, viď?” ,,Nerad o tom hovořím, “řekl vážně inženýr. ,,Ale člověk před cestou do světa – do neznáma- jaksi měkne…”

Nadzvedl hlavu lékárník, lékař, ale nejvíce napínala sluch farmaceutka. Krušina, všecek zasněný, skoro se zavřenýma očima,povídá:

,,Má žena by musila být především hodná, velmi hodná, něžná a hlavně- pokorná. Nesměla by znát pýchu ani sobectví. Neměla by vůbec žádného přání beze mne. Byla by jen moje. A musela by mne hluboce milovat. Musela by na mně přímo viset. Bez výhrady. Jako otrok. Neváhala by z lásky mi boty zašněrovat – nebo je i vyčistit. Tak si představuji oddanou lásku ženy, psí věrnost…”

,,Hele,” popichuje lékárník, ,,A ty boty by musila čistit každý den taky tvým dvěma tetám, které ti hospodaří, ne? “

,,Také, “odpovídá tiše Krušina, zády o židli opřen, se založenýma rukama a zasněnýma očima. ,,A já bych ji za to na rukou nosil a obláčky z nebe snášel. Milovali bychom se nesmírně. Já bych byl hlava a ona srdcem rodiny. Andělskou duši by měla, nehádavou, mírnou, odpouštějící. Vytvořili bychom si ráj orchidejí na zemi!”

Málinka poslouchá. Co to slyšela? Tak vypadá ideální manželství? Ale to je hrozné! Cizím lidem boty čistit? I nějakým tetám. Tohle povídá ten něžný člověk? Dokázala by ona, Málinka, být takovou manželkou?

Filtrovala medicínku a stále přemýšlela:

Je to hrozné! Je to sobectví! Je to ponižující. Až se na Krušinu v duchu zlobila. Ona by chtěla jen takové manželství, jako má její maminka. Ideálním porozuměním jednoho pro druhého. Z lásky udělala by maminka pro tatínka všechno…

Tu se Málinka zarazila.

Dušičkou se jí kmitl obrázek: Je ráno, časně ráno. Tatínek spěchá na roráty, bude hrát v kostele na varhany. Maminka ho zastaví na prahu.

-Počkej tatínku. Máš umazané boty. Takhle přece nepůjdeš! Tatínek se brání, že stejně po ránu není na boty vidět, anebo, že si je vyčistí sám. Ale maminka nedá.- Ať je vidět nebo není. Jdeš do chrámu Páně. A ohýbat se nesmíš, tatínku, šla by to krev do hlavy.

A zlatá maminka se sama ohýbá, boty tatínkovi čistí a málo na to dbá, jestli jí jde krev do hlavy nebo nejde. Jen když je tatínek jako ze škatulky. To by byla pěkná věc, aby pan řídící šel do kostela s umazanými botami!

A když už je v tom čištění, vyleští boty i babičce. Je už stará, ta tatínkova máma, a co se jen jejím dětem nasloužila a botiček dětem naleštila! Tož, co by jí to maminka neoplatila? Nenechá přece všechno staré služce, která už od čtyř hodin ráno pere prádlo…

A již se znovu kartáč kmitá v ruce a maminka si notuje starobylou písničku…

Maminka si zpívala tichounce, jen aby děti nevzbudila. A Málinka ji dosud slyší. Poslouchá a poslouchá…

Ale  co to? Slyší teď jen drsný hlas: ,,Toť  se ví, na čištění bot ti stačí venkovská holka, třeba přihlouplá.”

Krušina je stále zasněn a ještě tišeji povídá:

,,Boty jsou jen symbol, chápej přece!”

,,To je divný symbol,” nechápe lékař. ,,Ne, já bych si s vámi asi nerozuměl. A souhlasím s lékárníkem. K tomu stačí praobyčejná holka, dříč…”

,,Oh, jak se mýlíte! Jestli se taková kdy najde, bude jemná, bude ušlechtilá, bude obětavá a nebude pyšná. Ale proč vám to vlastně povídám? Nikdo mi nerozumí a už asi nikdy neporozumí…”

Všichni se na chvilku odmlčeli.

,,Já vám , rozumím…” ozvalo se po chvíli tiše od táry, kde se zasněné děvčátko dívalo rozevřenýma očima na Krušinu, jako by mu své srdce otvíralo.

Krušina se na děvčátko také dívá, dívá a pořád se dívá, a ty jeho posmutnělé oči se mu jasní…

Zato lékárníkovy oči zasršely zlobou…

A jak to bylo dál? 🙂

Najdete tady 🙂 :

A je venku krásně, užívejte si sluníčka, teplých dní, přeji Vám pokoj a sílu do všeho, co Vás dnes čeká a těším se příště Kejt

koťata už také vykukují na sluníčko...