Vítám Vás u nás 🙂
Díky jedné situaci u nás se mi v hlavě vynořila vzpomínka na následující zamyšlení z knížky Dítě je dar a tak jsem si ji dnes ráno vytáhla (tu knížku) a začetla se do ní:
Odpusť mi
Ach Bože, byla jsem dnes na děti tak zlá. Odpusť mi.
Ach Bože, byla jsem tak rozmrzelá, tak unavená.
A svoji zlost jsem si vybíjela na nich. Odpusť mi.
Odpusť mi mou špatnou náladu, mou netrpělivost a především můj křik. Ani na to nechci myslet. Moc mě to bolí. Chtěla bych je vzbudit a poprosit o odpuštění. Jenže nemohu, to by je ještě víc rozrušilo.
Budu muset žít dál se vzpomínkou na tento den. Na svoje nespravedlivé výčitky, na ten provinilý strach v jejich očích, když pobíhaly sem a tam a snažily se mne usmířit. Považovaly to všechno za svoji vinu- ty moje problémy, ta má zklamání.
Dobrý Bože, ta naprostá bezmocnost dětí. Jejich zranitelnost tou strašnou mocí dospělých. A jak jsou plny odpuštění, když mne objímají než jdou do postýlky, a dávají mi pusu na dobrou noc. A já teď nemohu udělat víc, než urovnat přikrývku, sebrat spadlou hračku, dotknout se hlavičky zabořené do polštáře a z hloubi srdce poprosit: “Odpusť te mi.”
Pane,tím, že se proviňuji proti těmto maličkým, které jsi mě svěřil do mé péče, proviňuji se proti Tobě. Prosím, učiň, ať mne zítra naplňuje Tvá nekonečná trpělivost a dobrota. Stůj při mně, drž svou ruku na mém rameni. Nedopusť, abych byla tak zlá na své děti.
(Marjorie Holmesová)
Když jsem tuto prosbu četla před x lety poprvé, byla jsem zasažená upřímností této maminky, umět se podívat do svého srdce a upřímně se zahledět do pohnutek svého jednání, to vyžaduje hodně odvahy. Přála bych ji sobě i nám všem…
Mějte tedy i vy pěkný den dnes a těším se příště Kejt
