Don Bosko

Vítám Vás u nás 🙂

Dneska si v církvi připomínáme svátek dona Boska.  Byl to kněz, žijící v Turíně v devatenáctém století,  a po celý svůj život se staral o chlapce na okraji společnosti. Nedávno jsem se znovu vrátila  ke knížce, co jsem dostala v Turíně před více jak dvaceti lety…

Don Bosko

… a znovu se do ní začetla. Manžel se mi kolikrát smál, že čtu zakázanou literaturu, protože tím, že jsem ji držela po dlouhé době v ruce, jsem na některé detaily z jeho života už zapomněla. A když jsem ji tedy znova četla, zůstávala jsem v údivu nad podrobnostmi z jeho života. Nebo to možná bylo i tím, že  jsem ty podrobnosti viděla v novém světle a v novém vnímání 🙂 Je mi těžké vybrat nějakou jeho myšlenku, která by vám dona Boska přiblížila, ale jedna mě visela “na ledničce” až do té doby než se věkem rozpadla :  “Nevzrušujte se tím, co dobrého nebo špatného o vás říkají lidé. Usilujte jen o to, aby byl s vámi spokojen Bůh. “

 Nebo ve zpěvníku jsem měla : “Nedůvěřuj příliš svým silám.”

 Nad postelí: “ Když budeš více myslet na Pána, budeš hodnější a spokojenější .”

A ještě jedna vzpomínka z knihy mě doprovází:

     Dovol,abych se vrátila domů

    Když se večer všichni pomodlili, hoši dali Dobrou noc a šli spát. Matka Markéta rozžala olejovou lampu a dala se do spravování šatů a prádla. Don Bosko se sedl vedle ní a pomáhal jí. Nejčastěji přišíval konflíky. Byla to pro oba jediná klidná chvíle, kdy mohli spolu hovořit a řešit starosti, kterých bylo stále více než dost.

Tentokrát matce Markétě nebylo do řeči. Zničená zahrádka a znevážená námaha se jí dotkly příliš hluboce. Hochy znala, ale podobnou bezohlednost nečekala. Don Bosko hledal vhodná slova, aby ji potěšil, ale nedařilo se mu.

-Jeníku, řekla po chvíli mlčení, nějak mě to všechno zmohlo. Jsem už stará. Pusť mě zpět do Becchi. Denně jsem pracovala od východu slunce až do pozdních večerů, nikdy jsem nečekala žádnou zvláštní vděčnost, ale dnešní bezohlednost mě zranila. Nemám sílu pokračovat dál.-

     Měla pravdu. Pro to, co jí kluci provedli, nebylo omluvy. Don Bosko mlčel. Celý život se rozplývala ve službě bližním. Nikdy nemyslela na sebe. Po chvíli ticha udělal jediné gesto.Ukázal na kříž visící na stěně.  A stará venkovanka pochopila.  Chvíli seděla se sklopenou hlavou, pak vstala, šla pro svoje šití, dala se do opravování, aby ráno nemuseli hoši do práce v děravých šatech.

   Pak už se ani jednou nepokoušela o návrat do rodného domu. Dožila svůj život mezi synovými rošťáky. Potřebovali matku. Mnozí jinou nepoznali. Aby dokázala pokračovat, musela častěji pozvedat oči k ukřižovanému Pánu.

 
 
 
 

vlevo rodný dům dona Boska a nynější chrám v Becchi

 Tak, tak v dnešní slunečný- mrazivý den. Přeji nám všem sílu pro naše blízké a těším se příště Kejt

p.s. tak dopisuji večer, neb jsem hledala ve fotkách jednu fotku a přitom hledání narazila na tuto fotku

🙂 je z roku 1990 a ten obrázek dona Boska jsem nechala zarámovat a dodnes visí v sakristii v Odrách 🙂 už jsem na to úplně zapomněla 🙂
milá vzpomínka 🙂

Děkuji

Vítám Vás u nás 🙂

Dnes jen malinko  od nás. Přilétlo k nám na stránky jako pozdrav, potěšení, povzbuzení, jako něco pro zahřátí. 🙂 a hned dvakrát 🙂

děkuji moc.
K tomuto ocenění se váže pár pravidel, která asi znáte, ale já  mám problém je splnit, ne že bych si toho nevážila, ale  tím, že na netu nejsem tak často a tím, že tu nejsem tak často, tak mrknu jen někam, občas a vím, že není v mých silách nyní dát to ocenění jen človíčkům, co mají blog a požadovanou návštěvnost nebo dát těm, které opravdu znám a mají návštěvnost větší nebo dát ho těm, kteří pravidla splňují a neznám je? No, ale jestli to ocenění má přinést potěšení a povzbuzení,tak ho můžu dát opravdu těm, kteří patří mezi “Nejmilejší blog” no ne?…Ráda totiž chodím na blogy 
    táty Martina     http://marnosti.blogspot.com/ za povzbuzení do života a svědectví
    Amálii http://amelie-zivotkolemnas.blogspot.com/ za “relaxaci” u foťáku  a odvahu nevzdávat se 
    Elli http://www.tadyatam.bloguje.cz/ za pozdravy od protinožců
    Vlaďce  http://oveckov.blogspot.com/     za kouzelné tvoření
    a do Petrovy galerie  za fotogalerie http://web.katolik.cz/kunik/index.htm  speciálně za fotogalerii “Králíky” 🙂 (musíte “sjet” šipkou trochu níž…)
A otočila jsem kalendářem a přečetla si toto:

     Snad každý z nás prožil tu chvíli,

                   kdy poznal někoho tváří v tvář takového, jaký je

                              a ne jak se nám jeví ze svého postavení, ze svých slov, ze svých činů. 

   Když stojíme tvář v tvář celému člověku, nemůžeme se ubránit radosti a štěstí,

         že vidíme před sebou pravou tvář člověka a jeho pravou velikost.

            A kdyby to byl člověk sebenepatrnější  a měl sebevíce chyb,

                   je v něm bezpochyby stejně mnoho krásy, kterou ztělesňuje třeba ta upřímnost,

                          jíž nám podal klíč od svého srdce.                  

   Odvahu uvidět a přijmout klíč a zároveň do našich vztahů klíč nabídnout přeji sobě i Vám a těším se příště Kejt                                                   
              p.s. a ťukla jsem zpět na naše stránky a skvělo se tam krásné celkové číslo: 20 000 🙂
              p.s.s. a když už jsme u těch čísel, tak naše “holky” snesly od začátku nového roku 96 vajíček, což je 3.84 vejce na jednu slepičku 🙂  (v zimě) 🙂                                         

 

Hlavně si všechno tak neber

Vítám Vás u nás 🙂

Klikla jsem si na stránkách www.vira.cz  na jeden jejich článeček. Jeho nečekané vyústění  rozesmálo mě i manžela a moc se nám líbilo.  Proto si dovolím s odkazem na jejich stránky a zdroj ho tu uvést… http://www.vira.cz/Texty/Clanky/Hlavne-si-vsechno-tak-neber.html

nu, řekněte sami:

         Jednoho slunečného jitra jsem seděl u snídaně a uvažoval o všech starostech a problémech, které mě poslední dobou sužovaly. Potíže v práci, rodinné starosti – opravdu bych si měl dopřát čas k pořádné modlitbě, řekl jsem si. A tu náhle jsem cítil, že za mými zády kdosi vešel do místnosti. Otočím se a vyhrknu: “Pane Ježíši! Co ty tady děláš?”

Sám Pán stál v mých dveřích! Promnul jsem si oči – doopravdy je to On sám? Ano, všechno odpovídá, počínaje běloskvoucí nesešívanou suknicí až po jemně se blyštící svatozář. “To tedy … ehm … inu, ne že bys tu snad neměl být, ale já … já jaksi … nejsem zvyklý setkávat se s tebou ve tvé viditelné podobě,” koktal jsem. Tahle nečekaná návštěva mne úplně vykolejila. Bezděky jsem uvažoval, jestli jsem se nedopustil nějakého pochybení.

Usmál se a oči se mu rozzářily. “Šel by ses se mnou na chvíli projít?” zeptal se mne. “Ehm … to tedy … ovšem, zajisté!” řekl jsem stále ještě v hrozných rozpacích. A tak jsme spolu vyšli na venkovskou uličku, jež vede kolem mého domu. Zvolna mi začal docházet význam události, která mne potkala, a tu jsem si pomyslel: Jaká to neuvěřitelná příležitost! On přece zná řešení všech mých problémů, odpovědi na otázky, jež mě trápí v práci … v rodině … Stačí se zeptat! Pár minut jsme šli mlčky a pak jsem Ho oslovil: “Promiň mi, Pane,” řekl jsem, “ale potřeboval bych poradit v jedné moc spletité záležitosti.”

Ale než jsem svou otázku stačil dokončit, Ježíš zvedl prst k ústům a maličko naklonil hlavu. “Pst! Slyšíš?” zeptal se. Zprvu jsem neslyšel vůbec nic. Ale pak mi k uším dolehlo slaboulinké bublání nedalekého potůčku, zurčícího mezi kameny pod převislými větvemi. I povzdychl si Pán: “No řekni, není to nádhera?” “Ach ano … zajisté.” Měl jsem ale plnou hlavu docela jiných myšlenek. Chvíli jsem ještě z úcty k Němu mlčel, ale pak jsem vyhrkl: “Pane, dělá mi starosti můj duchovní život. Ve svých modlitbách cítím takovou prázdnotu. Ovšem, dočetl jsem se, že v těchto případech..” Položil mi ruku kolem ramen. “Tiše! Slyšíš je?” Zeptal se znovu. Na nedaleké louce si hrály a výskaly děti. A Pán se znovu pousmál. “To je krása, viď?” zvolal nadšeně. “Jistě … dobře, žes mě na to upozornil.” Ale pak jsem dodal už trochu podrážděně: “Přece víš, že taky miluju děti.” A šli jsme dál.

Napadla mě hrozná věc. Co jestli tuhle příležitost promarním? Tady po svém boku mám odpovědi na všechny otázky, které mě sužují! Ježíš přece zná ta nejhlubší tajemství vesmíru, lásky i smrti. Tak jsem se nakonec odhodlal promluvit s ním o náboženství. Koneckonců je to jeho nejvlastnější parketa, že … “Pane,” odvážil jsem se, “hrozně by mě zajímalo, co soudíš o sporech mezi moderní biblickou hermeneutikou a…“ Opět mě přerušil tím, že mi znovu přátelsky položil ruku na rameno. Zatnul jsem zuby. Pán se zastavil a mlčky sebral u cesty pár kamínků. Na obličeji mu hrál klukovský úsměv. “Vsadím se, že netrefíš vršek tamhle toho telefonního sloupu,” vyzval mě.

Byl jsem zmaten. Jakže je to možné? A k tomu mne vyzývá sám náš Pán? Tedy něco takového bych od druhé božské osoby opravdu nečekal! No řekněte sami – kdyby vy jste byli Bůh, nesnažili byste se být alespoň kapánek vážnější? A Pán se skutečně rozmáchl a vrhl kamínek na sloup. Proletěl vysokým obloukem a … Hmmm … Ježíš se netrefil! Byl jsem sice čím dál tím sklíčenější, ale přesto jsem se také sehnul a sebral pár kamínků. Co mi taky zbývalo, že? Bez zvláštního nadšení jsem první z nich mrštil na sloup. Prásk! Přímo do kandelábru! Pán na mne hrdě pohledl a zasmál se. “Jsi fakt dobrej,” povídá.
Jak jsme šli dál, začal jsem mít dojem, že mám v hrudi kamení. Kdykoli jsem zavedl řeč na nějaké důležité téma, Pán mě vždycky přerušil. Jednou ho zaujala vánkem zmítaná modrá čekanka, jindy zase motýl, který usedl na mechem porostlou plaňku plotu. Naše procházka pomalu končila. Byl jsem tak rozmrzelý, že jsem ani nevěděl co říct. Ale pod černým vlajícím vousem se Pán čtverácky usmíval. Když se už měl k odchodu, světlo jeho očí na okamžik ještě víc zazářilo. Šel ke dveřím, ale ještě naposledy pohlédl přes rameno a řekl: “Hlavně si všechno tak neber…”

náš letošní vánoční pozdrav

A jinak? Měla jsem dnes v rukou pár tvoření:

hotové podklady
dozdobené
a ještě
a zužitkovat špunty

Tak tak od nás 🙂 přeji Vám krásný pracovní týden a těším se příště Kejt

Věnovaný čas

Vítám Vás u nás 🙂

Rozhodly jsme se s Kačkou splnit si dluh a dodělat vánoční perníčky.Otevřela jsem ledničku a vytáhla odležené  těsto, které na nás čekalo od třiadvacátého prosince… 🙂 ( no, fakt, ten den jsem podlehla jejímu přání něco péct 🙂 . Tak   jsem se snažila na Kačku působit v tom smyslu, aby vykrajovala samé srdíčka, protože bysme byly rázem v předstihu a měly hotové perníčky k Valentýnu, ale nedařilo se mi to…

okouzleně střídala vykrajovátka
nachystané do trouby
tak aspoň k focení jsem dala nahoru ty srdcové 🙂
a přiznám se, že jak tak sedím u stolu, vychutnávám se pohled na stromeček
vždyť to nejde, abysme ho už rušili, když byl uřezán 23... 🙂

a navíc, jak likviduji výzdobu v kapličce, přendávám si na stromeček hvězdičky z kapličky… a líbí se mi, jak se to plní 🙂

kočka chytla strakapouda

No a využily jsme nádherný čas k zimním radovánkám…

někdy stačí malý kopeček...
k velkému tréninku...
a radosti...
někdy jsem ani nestačila zmáčknout včas spoušť 🙂
a byla dole 🙂

Vzpomínala jsem na své dětství, kde já byla v jejích letech 🙂 , rozhodně jsem nestála na lyžích 🙂

A pak si čtu 🙂

       ” Vzpomínám si, že se mě jednoho dne jeden z noviců zeptal: ‘ Ale, co je to vlastně osobní modlitba, co to znamená modlit se?’ Navrhl jsem tuto definici : ‘Modlit se znamená dát svůj čas Bohu’ Časem rozumím jisté trvání, dobu měřitelnou na hodinkách, protože mám za to, že čas je život.

          Člověk, který věnuje svůj čas modlitbě…, svědčí opravdu o tom, jaký význam pro něj má tato činnost bezprostředně směřující k setkání s Bohem. Je to jeden ze způsobů, jak obětovat svůj život, neboť jde o něco nesmírně náročného. Vždyť přece čas,který tímto způsobem věnujeme, nemůžeme využít k žádné jiné aktivitě!         Zůstat sám s Bohem …, s bytostí, kterou nevidíte, které nemůžete pohlédnout do očí, která vám neodpovídá, to je opravdu záležitost víry a ničeho jiného, a právě proto je to tak obtížné. Zdá se mi tedy, že když mnich věnuje čas modlitbě, jistým způsobem skutečně ztrácí svůj život pro Boha- vždyť přece čas, který tímto způsobem věnuje, nemůže využít k žádné jiné aktivitě.         Jeden ze zápasů mnišského života ( v každém případě jeden z mých zápasů) se týká ztraceného času. Času,který člověk mohl vyplnit prací, zajímavými činnostmi, uskutečňováním užitečných věcí v nejrůznějších oblastech. V tomto smyslu modlitba skutečně obírá člověka o čas!             Ve své knize “Čas touhy” otec Denis Vasse protestuje proti přehnané materializaci modlitby a času ztráveného modlitbou, kritizuje člověka, který by rád řekl: ‘Modlil jsem se tolik a tolik hodin.’            To je pravda, ale je třeba dát si pozor, abychom nepodlehli idealismu. V naprosté iluzi se nachází člověk,který si myslí, že vstoupí do důvěrného styku s Bohem, aniž by mu věnoval materiálně změřitelný čas.       Může se muž domnívat, že si hluboce porozumí se svou ženou,když jí nevěnuje dostatek času? Svému dítěti člověk nemůže rozumět, jestliže mu neobětuje svůj čas.            A čas, který někomu obětujeme, už nemůžeme využít k jiným činnostem…

       Možná že askeze ‘ obětovaného času’ je vůbec tou nejopravdovější askezí.”

                                                                                                     (Možnosti a melodie- o. Jeroným)

stačí vstoupit ...

Odvahu “věnovat čas ” přeji nám všem a těším se příště Kejt

🙂

Budu Tě chválit

Vítám Vás u nás 🙂

dnešní pohled ke kapli

Tvořím…poslouchám… a někdy vezmu knížku do ruky…minule jsem psala o srdci a teď dočetla k pokračování:

              “Na dně našeho srdce jsou dveře, a tyto dveře vedou k nebi.” (Izák Syrský)

     Zdánlivě je to docela jednoduché. A přece to říká mnoho…Samozřejmě, tyto dveře jsou zároveň vchodem a zároveň překážkou, neboť jsou prozatím zavřené. Ale existují, a vedou jen do Boha. Je na nás,abychom vytrvali dost dlouho ve vnitřní modlitbě, aby se nám jednoho dne otevřely.

Tak nepřestávejme vytrvávat   🙂

A tvořím, jak jinak než na srdcové téma 🙂

srdíčka z mechu
a ze dřívek kombinované s obilím

 a k tomu poslouchám zpěvné melodie této ženy a škoda, že se nemůžu přidat zpěvem…ne nadarmo se říká : “Kdo zpívá- dvakrát se modlí”

tak, tak od nás 🙂 těším se příště Kejt