Říjen

Vítám Vás u nás 🙂

První mrazy už udělaly “pořádek” na zahradě. Je mi to líto, všechno svěží je fuč. Ale na druhou stranu se začíná nádherně vybarvovat listí, což dělá měsíc říjen krásným;-) a nastal čas přehodit kytky v truhlících.

není nad to, když na umytá okna zaprší 😉
v pozadí z porostlého plotu zůstalo smutně viset psí víno

Ale jinak se koukám kolem. Při ranním čekání na děti chodím uličkami jednoho městečka a sama se těším z toho, jak mají lidé hezky upravené domy a okolí. A když zase narazím na dům, na kterém je vidět kus uplynulého života, obdivuji stará okna, protože ta už většinou rekonstrukci nepřežijí. I když jsou nová okna krásná, málokdo je udělá kastlové. Ani my to nezvládli.

Dnes se mi při mši vybavila vzpomínka, že se o měsíci květnu říká, že je nejkrásnějším měsícem v roce. Není divu. Všechno se zazelená a rozkvete v plné síle. A jak mi šly myšlenky, tak jsem si uvědomila jednu spojitost s měsícem říjnem. Ten je také krásný svým zbarvením, svou změnou, svou pestrostí. A je také zasvěcený Panně Marii. Růžencové.

Mystičce Catalině Rivas řekla:

…Vězte, že při modlitbě růžence na vás vylévám svou milost. Při modlitbě růžence můžete získat obrovskou radost. Když vás vidím s růžencem v rukou, vstupuji do vašeho srdce, i kdybyste zrovna měli prázdnou mysl.

Pokud se byť jen jeden člen rodiny bude modlit růženec každý den, já rodinu zachráním. Ve chvíli, kdy se modlíte růženec, stávám se přítomnou mezi vámi a žehnám vám, zanechávám ve vás pokoj a víru. Když nastane čas, pocítíte na sobě milost.

Zachovávejte modlitbu růžence, neboť je to pro vás ochrana v těžkých časech…

Nádherné zaslíbení. Pořád mi připadá, že zaslíbení, která jsou nám z nebe daná, jsou nesmírně štědrá. Štědřejší než si vůbec umíme představit.

Vzpomínám si na jednu maminku, která přišla o své miminko. Bylo to už v pokročilém těhotenství. Vím, že by o tom nedokázala mluvit veřejně, ale když jsem se s ní po nějaké době setkala a ona se těšila ze života, z dalšího pokladu v rodině, měla v sobě takové zvláštní teplo, nedalo mi to, a s nejistotou jsem se ptala, jak to zvládla, tu ztrátu…a ona říká…prochodila jsem to…Co? Jak?… No, doprovázela jsem starší dítko do školky a cestou zpátky mi nejel autobus, tak jsem chodila pěšky…a modlila se růženec…

Mějte se krásně. I s růžencem v ruce. A těším se příště Kejt

On se dívá

Vítám Vás u nás 🙂

Asi znáte ty chvíle, kdy se Vám chce jít do kostela a jen tak být…někdy Vás to tam táhne, někdy máte neurčitý pocit, že se “tam” na chvíli zastavíte… A možná pak prcháte, neb najednou nevíte, co dělat 😉

Papež František ve svém dopise pro katechety řekl krásnou věc:… sedíš v kostele a možná se ti chce spát…klidně spi…On se i tak bude na tebe dívat 😉

Ano, sedávám jen tak v kostele a dívám se na svatostánek a vzpomínám na papežova slova. I v Medžugorji je místo, kde se člověk může zašít a jen tak být…

v té knize V tichu před Pánem, Pán říká:

Tvá ospalost nikterak nebrání mému působení ve tvé duši. Pokud by mé činy závisely na stavu tvé pozornosti, byl bych vskutku omezen.

Mé působení v tvé duši je však hlubší než tvé vnější stavy pozornosti nebo ospalosti,

hlubší než tvé myšlenky a představy.

Stačí, abys předstoupil přede mně s úmyslem klanět se mi a obětovat se mému Srdci, a já vykonám vše ostatní.

Tak až zase příště vstoupíte do kostela a budete tam… Vy nebo já…nezapomeňte tam být jen tak a zbytek udělá Pán ❤️

A nepospíchejte!

Pěkné chvilky v tichu přeji sobě i Vám 🙂

Mějte se hezky a těším se příště.

Kejt

Být blíž

Vítám Vás u nás 🙂

Podzimní dny nás naplňují svou plností a krásou a já vzpomínám na uplynulé dny.

Už je to čtrnáct dní, co jsme se vrátili z pouti do Medžugorje. Rádi se na to místo vracíme 😉 A slyšeli jsme: … Když člověk okusí požehnání Medžugorje, přijímá pokoj, už to je milost, nějak zakoušíme poodhalení věcí nebe, něco se nás dotýká…chceme si to připomínat s vděčností, všechna ta uzdravení, osvobození, útěchy, povzbuzení, vyřešení, ochranu, všechno, co nám Duch v našich srdcích připomíná, co jsme zažili to, co se nás dotklo je Boží blízkost… děkujme za to s vděčností, protože upřímná vděčnost přitahuje další milosti 🙂

Při různých rozjímáních svatého růžence jsme prosili za svá srdce, aby nás Boží království prostoupilo, aby zabralo větší část v krajině našich srdcí, aby bylo něco jinak… něco světlejšího… pokojnějšího… sytějšího…

Často jsme v rukou drželi poselství P. Marie… slova Maminky, která nás chce povzbudit…

…modlete se růženec každý den – ten věnec květů, který mne, jako matku přímo spojuje s vašimi bolestmi, trápením a nadějemi…
🙂

Tak přeji i Vám hezké dny s přísliby naší nebeské Maminky 🙂

a těším se příště Kejt

Neratov

Vítám Vás u nás 🙂

V rámci prázdninového času jsme zavítali do Neratova. Když jsme přijeli, pršelo. Po mši se rozzářilo slunce. Odjížděli jsme a blížila se tma.

Odlesky slunce si hrály…

Manžel mi říká: “Sedím v kostele a vidím stromy…” Já na to: KDE?!?” Občas stačí zvednout pohled 😉

Galerie vzpomínek při výstupu na věž…

já se dolů už dívat nemohla…zatočila se mi hlava…

Při odjezdu

Přeji Vám krásný čas a pokojný vstup do nového školního roku!

Těším se příště Kejt

Pěšky na Cvilín

Vítám Vás u nás 🙂

Byli jsme na pěší pouti. Od pátku do neděle. Směr Klimkovice- Cvilín. Propojený Matkou Boží. Bylo nám hezky.

Člověk, který se vydá na pouť v pravém rituálním slova smyslu a nejede ani na výlet ani na poznávací zájezd, musí především najít ochotu a odvahu k tomu, aby vyšel. Pouť je nevratná cesta! Když vycházíme na pouť, musíme opustit místo svého života, musíme otevřít bránu, kterou jsme se uzavřeli, a rozbořit hradbu, kterou jsme se opevnili. Musíme vylézt ze svého pelíšku, ze svého brlohu, který jsme si zamilovali, a vydat se do nepohody a nejistot vnějšího světa. To není lehké.

(Petr Piťha: Jedeme na pouť)

Hrabyně, naše první místo večerního zastavení

Doma jsem nachystala základ kytičky na poutní hůl, doslova naházela věci do batohu na záda, neb ten jsme si nesli celou cestu sami, rozdala úkoly k zabezpečení domova, chytla za ruku manžela a vyjeli jsme na místo srazu.

Hůl se zdobila celou cestu:

Cestou jsme míjeli “impulsy”. Malá zastavení, kdy jsme zavnímali něžná propojení obyčejných věcí s něčím, co nás přesahuje. Některé chvilky jsem měla slzy v očích, protože v běžných dnech si to neuvědomím a náš průvodce Pavel čerpal ze zkušeností, které zaťukaly na srdce jemu.

Např. u památníku v Hrabyni jsme přemýšleli takto:

Impuls – Památník Ostravské operace 10. března5. května 1945

Místo nejtvrdších bojů, padly na obou stranách desetitisíce vojáků a bylo zmařeny životy mnoha civilistů. Nemilosrdné vraždy, kruté mučení, popravy dezertérů nebo zastřelení vojáků, kteří již nechtěli bojovat marný boj…

Zamyšlení nad vlastními předky, kteří museli prožít část svého života ve válce nebo válkách, museli bojovat se zbraní v ruce a nebo i ve válce zemřeli… Modlitba za zemřelé.

Současně impuls u děla: s čím my bojujeme? Jaké jsou naše vlastní osobní boje?

Zamyslet se, napsat na lístek – vložit do nábojnice. A vzít s sebou – na pouť.

Nebo u překročení hranic Vávrovice  – Wiechowice

Překročení hranice: cesta do neznáma, do jiné země, do jiné kultury. Každý si ji projde sám, sejdeme se na druhé straně.

Je to také symbol přechodu ze života do smrti – přechod na druhou stranu… řeky. Pradávný symbol smrti – čeká nás tam nová země, jiná, neznámá…

těším se…

Mimo to byl čas dívat se k obzorům:

Těšit se z krás:

Odpočívat:

Vykládat si:

Poznávat nová místa:

Branice…místo posledního odpočinku biskupa Nátana

Doputovali jsme:

Poslední impuls položen. Na kamínek jsme zapsali jedním slovem svůj pocit z putování – co prožívám, co pociťuji…

Poučení pro poutníky:

jdu na poutní místo proto, abych znovu uviděl nebe…

Mějte se hezky a těším se příště!

Kejt