Chuť žít

Vítám Vás u nás 🙂

Pustily jsme se s děvčaty v úterý do tvoření šátků.

Nejprve jsme si šátky nasolily a pak špetkou Duhy cukrovaly:

Pak jsme je upečené vytáhly z mikrovlnky a nechaly ustát v octové vodě:

A pak přišla ta nejkouzelnější chvíle, kdy jsme s napětím očekávaly, jaký bude ten náš šátek…někdy se barvy vybarvily úplně jinak než bylo v plánu:

Tak jsme si je vyžehlily a nechaly doschnout nad kamny:

Vyfotily jsme se v nich a pustily se do vybíjené:

A  ještě nás čekalo  jedno překvapení. Otec Petr děti pozval na Šmouly v 3D provedení, tak jsme jeli směr:

A že ležím v té knížce “Život je sacra  zajímavej”, tak se mi tam líbila odpověď na otázku:

Večer si udělám chvilku čas, že se budu modlit. Co mám říkat?

Mám takovou modlitební doktrínu: modlím se proto, abych modlitbou zdomácněl v kontemplativní poloze mysli, která mi umožňuje

vnímat se milovaným ať jsem kde jsem.

Nejsem tím originální, ale ani mi o to nejde. Jen chci dosvědčit, že to tak funguje dokonce i u mne, a tím i povzbudit (…)

Tomášovi žáci učí, že kontemplace je poloha tvé inteligence, prosté vnímání pravdy. (…)

Mluvíme o kontemplaci, což není to samé co kontemplativní modlitba. Kontemplace jako taková se učí, všechny duchovní školy východu i západu ji berou jako prestižní dovednost umožňující zážitek jednoty se vším, co je.


Kontemplativní modlitba člověka takto “úplného” obrací k Bohu, či lépe Bohu nastavuje. Způsobuje, aby na své Setkání šel s celým svým domem, se vším, co má, se vším, co je.

(…)

Výstupem modlitby je chuť žít, a také že tuto polohu mysli začneš hledat, ať děláš, co děláš – a najdeš ji! K něčemu takovému je naprosto jistě vybaven každý. Při hledání je třeba trochu pomoci, povzbudit. U Terezie z Ávily jsem si to v jedné chvíli začal podtrhávat, a ona tam asi čtyřicetkrát zopakovala slovo chtít.

Chtěj – a bude ti dáno.

🙂

Výstupem modlitby je chuť žít… jak krásně mi to zní… chuť žít…mám chuť žít? Předávám chuť žít? Z čeho chci žít? Čím chci žít?

Odpusťte tolik otázek, honím je hlavou a chci  🙂 hledat odpovědi.

Koukala jsem z okna a viděla Krásu, kéž se líbí i Vám a přeji Vám pěkný den Kejt

Postýlka

Vítám Vás u nás 🙂

V uplynulých dnech se ke mně dostala jedna milá, stará postýlka z půdy. Věnovala jsem jí trochu svého času, aby dá-li Pán, se z ní mohla vyloupnout krása a ještě chvíli sloužit.

obroušená
namořená
a nachystaná

první k ní zamířila kočka

Žasla jsem nad krásou postýlky, starého povlaku na polštář…a hlavou honila, jestli i po mně jednou zůstane  taková krása, která bude vyprávět o lásce k práci, kterou člověk koná, k  té, ke které byl obdarován…

A když jsem otevřela knížku Milost přítomného okamžiku, našla jsem odpověď:

Když se duše chová správně, jde všechno dobře. Vždyť, co se týká Boha, jeho podíl a jeho působení tvoří doplněk věrnosti duše. Představuje horní stranu práce, což probíhá asi tak, jako u zhotovování krásných tkanin, jež vznikají útek po útku a odspodu. Kdo je vyrábí, vidí jen svůj steh a svou jehlu. Přitom všechny postupně vedené stehy dávají vzniknout novým vzorům, obrazům, ale ty je vidět až tehdy, když jsou dohotoveny všechny části a obrátí se na horní stranu. Během celé té práce leží všechno to krásné a úchvatné v temnotě.

Tak je tomu s oddanou duší. Vidí jen Boha a svou povinnost. Splnění této povinnosti vytváří každou chvíli jeden tichý nenápadný steh, který se připojuje k dílu. A přesto Bůh působí těmito stehy zázraky, které sice lze někdy na zemi vytušit, ale budou skutečně vidět až v den věčnosti.

Jak je Boží chování plné dobroty a moudrosti ! Svou milostí a dokonalým působením a svatostí všechno činí vznešeným, velikým a podivuhodným, a to takovým způsobem a do té míry, že naší duši přenechává s pomocí milosti všechno malé, jasné, snadné, takže nikomu na zemi nemůže být zatěžko dosáhnout nejvyšší dokonalosti.

Je třeba jen s láskou plnit obyčejné a skryté povinnosti.

🙂

Hodně lásky a síly do obyčejných, skrytých povinností přeji sobě i Vám 🙂 a těším se příště Kejt

Jeřabinový čas

Vítám Vás u nás 🙂

Vyšli jsme si na procházku, kterou jsem po několika chvilkách vzdala a šla domů svou cestou, ale naši šli dál a přinesli mi pozdravení v podobě objevených jeřabin.

tady jsme se rozdělili
setkání 🙂
donesené jeřabiny se ocitly v různých koutech naší kuchyně
...
...
...

Dnes ráno jsem oknem slyšela dětský hlásek…tolik cvrlikal až jsem neodolala a vykoukla z okna…malá dívenka se točila kolem kapličky, lavičky a k mým uším dolehlo…”pojď se podívat, tady máš svůj dům…

...
...

🙂 svůj dům… můj dům je domem modlitby…

Dnes jsem se vrátila ke knížce “Život je sacra  zajímavej” a zrovna jsem četla:

“Odkud to pochází, kde se to v člověku bere? Čemu naslouchám, dopřávám-li takovým otázkám sluch? Plané, byť  závrať působící filosofování? Blondel tvrdí, že nejde o zavádějící směřování,že jde o vábení na cestu za pokladem ,o dotazování, snad jediné člověku na míru. (Jde o dotazování se po činu, co ve mě vzbuzuje to, že hledám…že chci být šťastný…)

objevení hlubin je schopno zastavit člověka v jeho životním úprku. Poznání hlubiny vlastního činu, růst v poznání zákonitostí pronikání do míst, kde se to děje, to je schopno člověka zaujmout, zbrzdit a zachránit mu lidský charakter života….

…jde až do nejzazších hlubin a ptá se, odkud je vlastně v člověku chuť něco dělat, co je za tou chutí, odkud to přichází? čím je to inspirované;

a hledá s obrovskou nadějí, že takto je člověk schopen nalézt totální vysvětlení své existence. Jsem přesvědčen, že zde nejde o filosofickou posedlost, ale o uposlechnutí Ježíšova “tlučte, proste, hledejte” 🙂

O pár stránek dřív bylo:

To chtít být šťastný je konečná? Ale ze zkušenosti víme, že, štěstí, nebo řekněme naplnění, je opravdu muška, velmi se podobající jepici, alespoň co do délky života. Že se štěstím chvilku postojíš a už začíná blednout. Nezakážeš-li si o tom přemýšlet, tak až skandálně  brzy začíná být jasné, že právě dosažené jsem sice chtěl a toužil po tom, kudy jsem chodil, ale skoro v samém okamžiku dosažení toužebného poznávám, že je třeba chtít dál.

Každé dosažení se okamžitě stává limitem, protože v sobě nese možnost přesažení.

Přála bych sobě i vám, abychom si nezakázali v sobě tyto otázky, odkud se to bere, co v nás to probouzí, abychom se dokázali podívat dovnitř…do svého domu…abychom tomu vábení na cestu za pokladem naslouchali a šli za ním 🙂

Pěkný den vám přeji a těším se příště Kejt


Otec Maxmilián Kolbe

Vítám Vás u nás 🙂

Když už jsem teda v minulém příspěvku psala, že mi přišlo v poště s Imacculatou překvapení, tak jsme se vydali za to překvapení poděkovat a shodou okolností zrovna na pouť čtenářů Imacculaty na Cvilín. http://immaculata.minorite.cz/index.php?m=1

Tato pouť byla spojena se slavností a uctění ostatků sv. Maxmiliána Kolbeho, který v uplynulém týdnu slavil svátek.

pohled z vyhlídkové věže je krásný
naši...
při Křížové cestě jsme rozjímali nad texty sv. Maxmiliána Kolbeho:

Prodejme čas a rozdejme jej…čas je krátký…žijeme jen jednou …

Modli se za mne, abych vytrval do konce a aby se Láska rozšiřovala bez hranic…

Opravdová láska je zaplacená vlastní obětí…

Znáte Maxmiliána Kolbeho?  Já jsem se s ním setkala před lety v knížce Světlo a stín

A když jsem ji přečetla- to léto jsem zrovna čekala naše nejmenší dítko, chtěla jsem, aby to byl Maxmilián 🙂 p.s. Je to Kačka 🙂 Knížku přečtete jedním dechem. Možná i pro to, že čtete souběžně o životě otce Maxmiliána a R.Hösse- budoucího velitele koncentračního tábora v  Osvětimi. Čtete o jejich dětství, mládí, o životě, o jejich myšlenkách, jsou dochované jejich dopisy, víme, jak skončili. Otec Maxmilián se v koncentračním táboře  vzdal dobrovolně svého života výměnou za život jednoho otce rodiny, který byl odsouzen na smrt…Velitel koncentračního tábora  měl svou rodinu, miloval ji, měl děti a přesto se stal jedním z největších zločinců  světa. Myslím, že v doslovu této knihy je vyjádřeno vše:

Každý, kdo čte tuto knihu, žasne nad tím, jak člověk- katolík, který v dětství často přistupoval ke svátostem, ministroval a dokonce  se chtěl stát knězem, mohl skončit jako vrah milionů lidí!

Domnívám se, že vrcholem celé knihy není poprava Rudolfa Hösse, ale moment, kdy odsouzený k smrti požádá o  z p o v ě d n í k a. Kdy ho jako blesk zasáhne m i l o s t  z nebe!

Tady se musíme vrátit do vzdálené minulosti. Vzpomeňme, jak malý Rudi jel se svým otcem na pouť do Lurd a otec ho tam svěřil do ochrany Neposkvrněné. On sám na to bezpochyby zapomněl. Ale nezapomněla ona, Matka. Nebyla to ona, která nespustila svého chráněnce z očí v celém jeho rušném životě, když se ubíral po tak křivolakých a nebezpečných cestách? Nezasáhla ona v poslední rozhodné chvíli, aby ho vytrhla z věčné záhuby? Když několikrát během let unikl smrti, nebylo to přece proto, aby na něm mohla být vykonána přísná lidská spravedlnost, ale aby mu byla dopřána příležitost vzpamatovat se a utéci se k Božímu milosrdenství.

Jistěže přitom působily přímluvy svatého Maxmiliána Kolbeho i jiných mučedníků z Osvětimi. Ale nerýsuje se za tím zřetelně nevtíravá, ale mocná postava Panny věrné- Matky milosrdenství? Neslyšíme zde tlukot nepřemožitelného mateřského srdce?

Když jsme se modlili křížovou cestu a četli myšlenky o. Maxmiliána, někdy jsem až žasla, jak se jeho myšlenky a slova naplnila. Jak všechno na sebe navazovalo, jak jedno bez druhého nemohlo být, jak to všechno směřovalo k naplnění, k oběti…

A vzpomínáte ještě na bukvice v minulém příspěvku? Vzala jsem je zase do rukou:

V textech o. Maxmiliána byla věta: …modlitba byla dechem jeho života…

Kéž by byla i mým.

Přeji Vám pěknou neděli, chvíle rodinné pohody a načerpání  a těším se příště Kejt

Překvapení

Vítám Vás u nás 🙂

Dnes mám příspěvek se samým překvapením. Došla pošta  a vykulila jsem oči. Přišel mi časopis Immaculata, ale ten hlavní důvod mého překvapení byl, že mi poslali dárek v podobě knížky- Stín otce. Já vím, že vy víte, že je to má oblíbená knížka, jenže jsem ji někomu půjčila a už nevím komu. Docela mi doma chyběla a zrovna tento týden jsem si říkala, že si ji asi budu muset znovu koupit,protože mi chybí. A ťuk 🙂 … Pane, děkuju 🙂

V neděli jsme si jen tak vyšli k Orlí skále tady u nás

a přímo na skále s výhledem do údolí
já se raději držím u skály a čím jsem starší, tím je to horší

Kačka vzala malý košík, že na hřiby 🙂 a šli jsme. A už cestou jsem zažila velké překvapení a potěšení v jednom, protože jsme všude potkávali bukvice. Není to jen tak- nasbírat  bukvice, vloni jsem v našich lesích nenašla ani jednu. Letos mě zas  ani nenapadlo na ně ještě myslet a zakopávali jsme o ně na každém kroku. Měla jsem velikou radost a co bylo ještě sváteční, že ty bukvice ležely na větvičkách, protože  ze stromu neopadly, ale zřejmě, jak byla bouřka, tak  slabé větvičky polámala.Za chvíli jsme měli plné náruče haluzí a v srdci jsem cítila velkou vděčnost za tu úrodu.

doma jsem si je přidala na "garnýžky"
přidala je k věnečkům

...
...
moc se mi to líbilo
No a málem jsme měli kačenu na oběd, stavili jsme se zase u babičky v lázních a dítka krmila kačeny...
stát na břehu jim přišlo moc fádní...
a pak najednou jim jakoby došlo, že nač krmit...začali kačeny obkličovat...
ale ty se nedaly...dítka se snažila,ale jakmile se kruh příliš zúžil, kačeny udělaly frnk a bylo...po obědě... 🙂

ještě že už babička z lázní míří tento týden domů. Nedokážu říct, co by následovalo při další návštěvě :-).

Jinak jsme nasbírali letní jablíčka a moštovali

pan správce moštárny nechtěl věřit očím, když viděl, jak šťáva teče

Já také nevěřila, byla jsem překvapená a měla radost. Prý se letní jablka nedají moštovat, ale jsem ráda, nestihla bych je zpracovat a když už je jich tolik, tak je “vypijeme”. Ze 180 kg jablek máme 120 l moštu. Tím se nechci chlubit, jen i Vás chci povzbudit, že jestli máte hodně jablek a nevíte, co s nimi, zkuste je vymoštovat.  Inu:

Některá rozhodnutí nelze dělat “na jistotu” : je potřeba vykročit a ujít kus cesty, abychom věděli, zda jsme se rozhodli pro správný směr.

cestou na Skálu

Tak se mějte hezky, užívejte prázdinových  krásných dní a těším se příště Kejt