Vítám Vás u nás 🙂
Tak jako jsem minule fotila prozářené květy, teď jsem měla pocit, že se snad ani fotit nedá. Pršelo. Jako j- mám ráda déšť, ale nějak mi v poslední dny byla zima. Dnes jsem ale jednu chvilku vyšla na zahradu a uviděla nádheru. Konečně. Protože, když mi děti nadšeně sdělovaly, že si zasadili semínka- zrní- na podzim- netušila jsem, co mě na záhonku čeká. Záhonek se nedá použít, neb díky teplé zimě už velmi brzy bylo vidět, že se má zrní čile k světu. Napřed jsem myslela, že to prostě zruším, protože nemám kde nasadit řepu, nicméně pak ve mně zvítězil pocit možné krásy. Velmi ráda totiž sleduji obilí, jak roste, vlní se, zraje…
A víte, nad čím jsem se dnes musela na jedné straně pousmát, ale na druhé mě to přinutilo se zamyslet? Ležím teď v knížce o Vincentu Pallottim a čtu:
Když brzy ráno přicházel do kostela, před jeho zpovědnicí již stála skupinka lidí. Pokud bratr neotevřel včas kostel, Pallotti mu vynadal a dával mi za příklad kupce:
Podívej se, s jakou přesností a horlivostí oni ráno vstávají, aby získali peníze. Vůbec jim není zatěžko. Stejně tak i večer pracují do pozdních hodin. Copak bychom se pro Boha neměli stejně tak snažit?
Pěkný sobotní večer a zítřejší sváteční den přeje a těším se příště Kejt
Kejt, krásný, zkusím si to vzít k srdci. A když se vrátím k tvým předešlým příspěvkům, jistě jsi hodně zažila a načerpala v Římě. Díky, že jsi se s námi podělila. Slávka
Ta myšlenka je jasná….. kdo by neotevřel pro finanční zisk…. a o duchovních věcech by to mělo platit spíš. ..
Krásne obrázky. Rosa na obilí je nádherná!
A myšlienka takisto silná… Vďaka.