Spokojit se s vykonáváním povinností by znamenalo hrozné zploštění života. Láska je vynalézavá…
Dnešní krásný den jsem využila k tvoření kamínků do obchůdku…
A ačkoliv sluníčko svítilo, neměla jsem ruce tak opálené, jako když se vrátil Martínek z dopravního hřiště. Byli tam se třídou celé dopoledne a já jen zírala na jeho “černé” ruce, které končily těsně s rukávem trička. 🙂
A poslali jsme jedno koťě do světa…
A ještě : 🙂
Trošku jsem se zasnila…ještě že čas dovolených je tady a je tak krásný…
Mějte se hezky, krásně plánujte Vaše volno a těším se příště Kejt
Dnes jsme tedy oslavili svátek sv. Antonína Paduánského. Na stránce https://www.klokocuvek.cz/klokocuvek-kaple-2/ je připomínka jeho života, ale dnes jsme slyšeli zase jinou krásnou myšlenku, která člověka povzbudila a oslovila. Sv. Antonín je prý patron pro “sklerotiky” , jak trefně poznamenala jedna žena,protože často něco hledáme, zapomínáme a pak voláme k Antonínu o pomoc…Ale sv. Antonín hledal spíše duše- ztracené duše Bohu vracel. Krásně kázal, představte si, že lidí na jeho kázání chodilo tolik, že se pomalu ani do kostela nevlezli, stáli všude, i na okna si vylezli.Sv. Antonín nám říká, že být s Pánem je největší poklad, dar, naše modlitba je o vztahu lásky, rozhovor s Bohem by měl být nevýslovná radost a jestli chceme vidět Boha i v rozčeřených vodách dnešního světa, musíme s velkou trpělivostí a vytrvale Boha hledat tam, kde nás postavil. Kéž nám Bůh žehná, posíleni příkladem sv. Antonína.
Včera jsem večer do kaple ještě jednou zašla. A až dnes, když jsem se na tuto nadcházející fotku podívala, tak mi přišlo, jakoby se Antonín díval mým směrem. p.s. Já vím, že je to jen socha, ale kdysi v dětství jsem četla v jedné knížce, že obrázky, které nám představují světce, nás vedou k soustředění, jsou jakoby mostem v myšlenkách na Boha.Takže i socha, na kterou se dívám, mě může směrovat nějakým směrem… A možná to znáte sami z vlastní zkušenosti, že se díváte třeba na obraz a máte pocit, že se oči z osoby na obraze dívají stále za vámi. Všimnete si toho?
Včera jsem na Spálově slyšela pěknou myšlenku. Otec Marek přemýšlel nad tím, že na světě existují dvě povahy lidí. Jedna myslí a všechno jedná s myšlenkou na sebe. Já si myslím, já říkám, já to tak dělám. Druhá povaha jedná tak, že se vžívá do pocitů druhého člověka. Co si o tom myslíš? Co na to říkáš? Jak bys to chtěl udělat? S druhou povahou se nám žije lehčeji, je nám líp, cítíme se s ní skvěle… je krásnější a my sami bychom o ni měli usilovat 🙂
Tak to jsem dnes honila hlavou,když jsem si na dvoře oplétala sud s vodou…
Tak nám všem přeju sílu na cestě k povaze, která se ohlíží na druhého a mějte se hezky Kejt
Většinu času teď bývám v naší kapličce. V neděli totiž budeme mít hody ke sv. Antonínu Paduánskému. Tak kapličku uklízím a někdy mám i pomocníky, a prosím, se nedivte- fotil syn 🙂
V neděli 19.6. v 11.hod bude u nás tedy sloužena hodová mše svatá a poprvé u nás budeme mít zapůjčené ostatky sv. Antonína Paduánského. Co to znamená? Bude Vám stačit jen takové “laické” vyjádření? Mé? Uctít ostatek ( část světcova těla) je jako mít u sebe a dívat se na fotku svého milého nebo toho , který je blízký vašemu srdci. Je to jakoby setkání srdcí, které si mají co říci… 🙂 Může to tak být?
Tak, kdybyste někdo měl čas, chuť a v neposlední řadě touhu s námi slavit, jste srdečně zváni 🙂
Nu a proč dveře v dnešním nadpise? Ležela jsem teď v básních otce Josefa Veselého a objevila jednu, která je pro tento čas jako “vyšitá”
Nadpisem dnešního příspěvku dnes skončím 🙂 Smažení vajec v naší vesnici bylo totiž dnes v podvečer, ale než jsem tam na chvíli došla, měla jsem před očima události celého dne.
A pak jsme dnes vyprovázeli jedny mladé lidi, kteří se rozhodli jít společně životem.
Při obřadu zaznělo přání, mít oči otevřené pro druhého, není to věc okamžiku. Je to krása objevování po celý život. Umět hledat štěstí pro toho druhého, chtít pro toho druhého štěstí, pak v tom najdu štěstí i já sám. Dnešní den je začátkem toho hledání druhého, a je velkým přáním, abyste hledali a nacházeli, abyste byli místem, kde to štěstí vidí i ostatní 🙂
A pak jsem výzdobu trochu dotvořila k slavnosti Seslání Ducha sv.
A když jsem dojela domů, čekaly mě napečené koláče 🙂
Smažení vajec v dřívějších dobách souviselo se Svatodušními svátky, kdy čeleď měla volný den, dostávala od hospodyně vajíčka a od hospodáře kus špeku a v pondělí, po pastvě, si udělali smaženici a dosyta se najedli.
A večer jsme zakončili mší sv. v kapli v Klokočůvku, kde zaznělo, že svět je místem, kde Duch přichází, ale je to dar. Nevnucuje se. Je tichý, pokorný,čeká na naše pozvání. Je důležité o ten Dar stát a děje se to skrze touhu v našem srdci. Pak se to naše srdce bude přetvářet, bude krásné, nádherné, bude takové, jakým ho očekává Bůh. 🙂
Vnitřní touhu po Daru a hluboké naplnění srdce Vám k Svatodušním svátkům přeje Kejt