Velký pátek

Vítám Vás u nás 🙂

Tak jsme se probudili do Velkého pátku, který aspoň u nás, nás přivítal svým zamračeným, uplakaným podnebím. Jak výstižné…

Když jsem Vás chtěla v dnešní den pozdravit a přemýšlela jsem nad tím, co bych Vám napsala, sáhla jsem po knize J.Dobraczynskeho: “Listy Nikodémovy” . Jak jsem se k ní dostala?Vzpomínám si na své dětství, že to byl v naší rodině “hit”, o knize se mluvilo, kolovala rodinou, ale mě míjela. V paměti mi ovšem zůstala a protože ráda čtu, občas musím hledat knihy, které by mi něco daly, nedokážu už číst všecko a  jak tak někdy hledám, co bych si přečetla, vyskočila mi v hlavě tato vzpomínka. A knihy nebylo. Najednou ji nikdo z mých příbuzných neměl, jen jsem občas uslyšela odpověď: Jo, ona byla dobrá, ale nevím,nemám ji… A pak,v naší vesnici umřela babička a její syn “náhodou”  nabídl mému muži nějaké knihy a kuk 🙂 Listy Nikodémovy tam 🙂 A už ji z ruky nedám 🙂

A tak Vám  v dnešní den pošlu jeden úryvek, omlouvám se za jeho délku, ale znáte mě 🙂 hledala jsem něco, co by HO vystihlo:

…Učitel  visel mezi modrošedým nebem a vrcholem pahorku, pokrytým rozvlněnou černou  lidskou masou.Jeho tělo se svíjelo, jako kdyby se chtělo odtrhnout od kříže.Když ho katani přibíjeli, napjali ruce seč byli, proto teď hruď, příliš napjatá, nemohla vydechnout. Dusil se. Tvář mu zesinala, žíly na krku se napjaly k prasknutí, z rozchlípených rtů se dral sípavý dech. Až na úzkou roušku přes boky byl docela nahý  a jeho obnažené tělo teprve teď prozrazovalo všechny stopy mučení. Byla to opravdu jediná rána, bolák otevřený a mokvající…Nemohl jsem se nedívat, ale ani jsem nemohl tento pohled snést. V jeho utrpení bylo něco víc, než jen pouhá bolest, něco jako žalostný, bezmocný stud, který zhanobili…Opět jsem si vzpomněl na Rút: její oči, když lékaři snímali pokrývku z jejího znetvořeného těla…Myšlenky na ni mě neopouštějí ani na chvíli.Jako kdyby ona visela vedle něho. Zdá se mi, že slyším v chrčivém dechu visícího- také její dech…

Dav ztichl. Tu a tam někdo s někým hovořil, nějaká žena vzlykala. A jako by těch muk nebylo ještě dost, kdosi vzkřikl:

“Hej! Ty! A třeba sestoupíš z kříže?”

V tom hlase byl výsměch, ale možná i zoufalá výzva. Několik dalších hlasů z různých míst opakovalo:

“Sestup z kříže! No? Proč nesestupuješ? Uměls mluvit a dělat zázraky…Proč teď nemluvíš? Sestup z kříže!”

Halas rostl.Čím více bylo těch výkřiků, tím vtíravěji a horečněji se hlasy ozývaly.

“Sestup z kříže! Sestup z kříže! Ty bořiteli Chrámu! Ty podvodníku! Ty falešný proroku! Pohádkáři! Mesiáši! Sestup z kříže! Ty synu Věčného! Sestup! Sestup!

Zdálo se mi, že jeden z hlasů přichází také shora. Zvedl jsem hlavu. Opravdu- to křičel ukřižovaný lupič .

“Sestup! Sestup! Slyšíš!”

Spatřil jsem, jak Učitel pohnul utýranou hlavou a obrátil k němu oči. Ani hněv ani výtka nebyla v tom pohledu. Ale lotr jako kdyby ho to právě vydráždilo, vypjal prsa a zbytkem slin plivl po Učiteli. Zachroptěl:

“Ty …lháři…”

Tu řekl druhý,visící napravo od Učitele:

“Blázne! Rouháš se…víš, za co my umíráme…ale on…on…” Hlas se lámal. Také jemu se nedostávalo dechu. “Rabbi…”obrátil se na učitele,  “…jestli… odcházíš…do svého Království…třeba si …vzpomeneš…na mne…”

Opět jsem viděl jeho hlavu, jak se pozvolna obrátila na strnulém krku. Nemohl jsem tomu uvěřit, ale po jeho tváři, naběhlé a zkrvavené, mihl se jakoby stín stínu úsměvu.

” Dnes tam…budeme…spolu…” řekl.

Opět ztěžka oddechoval lapaje po vzduchu široce zejícími ústy.

Víte, včera, na Zelený čtvrtek, jsme slyšeli zamyšlení našeho otce Petra nad skutečností, když Pán umýval nohy svým učedníkům, že tím Pán klečí u našich nohou, aby si tam vyprosil naši lásku…a tento úryvek z knihy mi také ukazuje tu nepochopitelnou, našimi měřítky nezměřitelnou Lásku, která na nás čeká a okamžitě reaguje…na nás…na naše pohnutky…na naše, třebas nepatrné, vnitřní  obrácení…

Nebojme se 🙂

V tichu a s nadějí prožitý Velký pátek přeji nám všem a těším se příště Kejt