Vítám Vás u nás 🙂
Malujeme. Začalo to docela nenápadně. Už nějakou dobu, rozuměj několik měsíců, možná i rok…mluvívám o tom, že bych ráda, aby se vymalovala kuchyň. Jenže problém je v tom, že na kuchyň – náš obytný prostor si netroufám sama. Vždycky jsme malovali vápnem a roztíranou technikou. a navíc, prostor obytného prostoru je holt velký. A manžel se vždycky usmál a řekl: “Kejt, ve Vídni je restaurace, kde nemalovali od války a lidé se tam chodí dívat 🙂 . Tak u nás také není třeba malovat. ” Takže jsem se usmála také 🙂 . Pak jsem se rozhlédla kolem a řekla si, tak jo.
Pak jsem v létě objevila barvy a malování válečkem. To když jsem se už nemohla z jara dívat na dětský pokoj. A bylo vymalováno.
Pak jsem hlavou začala honit, že bych aspoň vymalovala ložnici.
Když jsem se o tom zmínila před dětmi, Máří zaúpěla: “Mami, vymaluj chodbu, děcka jsou už větší, už nemalují po zdech 🙂 a já bych chtěla můj pokoj…”
Usoudila jsem, že má pravdu.
Koupila jsem si barvu na ložnici 🙂 .
Pak jsem si řekla, že aspoň přiberu obývací koutek, protože, co jsme přistěhovali klavír, zůstaly na zdech velké díry po poličce. A když už jsem malovala ten obývací koutek, řekla jsem si, že bych ho mohla vymalovat aspoň tak, jak chci ložnici (chtěla jsem tak kuchyň), že to aspoň vyzkouším.
Když došel manžel domů, v prvé chvíli se lekl, že jsem nahodila celou stěnu omítkou 🙂
Pak si sedl, rozhlédl se a říká: ” Kejt, když to vidím, asi by se mi ta kuchyň tak líbila.”
Přibrala jsem i chodbu po dětech 🙂 .
Vznikaly kouzelné průhledy, hry se stíny:
se světlem:
Kačka chtěla pomoci také, malovala celý prostor u okna a v jedné chvíli se otočím a přibrala i rám okna :
To jsem tedy zakročila! Ale měla jsem radost z jejího nadšení.
Ještě uklízím 🙂
Martin zase prohodil: “Mi se to tak líbí, když je to tu tak prázdné.”
A když tak uklízím, myslím na slova Martina, myslím na naše zemřelé, kteří se ještě dávno před tím, než zemřeli, v době nemoci, zříkají tolika věcí, maličkostí, odevzdávají všechno…nechtějí se mi vracet na místa některé věci,třebas i ty ke kterým mám pouto, přemýšlím nad těmi pouty,které mě k věcem vážou. Proč? Honím hlavou úryvek ze vzpomínek o. Jeronýma:
… Zeptal jsem se bratra, zda někoho nepohorším, když si vykouřím poslední dýmku, než se jí na znamení neodvolatelného rozhodnutí zbavím. Pro tuto věc si mě bratr Benedikt- Josef u následujících jídel dobíral a ptal se mě, jestli už byla velká oběť vykonána. Skutečně jsem využil chvilky slunečného počasí, abych si zašel na most nad říčním kanálem a dýmku zahodil.
Voda přijala obětovaný dar lhostejně, jako by šlo o ten nejbanálnější kousek dřeva. Po klidné hladině přeběhlo pár vlnek, které se u břehu ztišily – nic víc. Přemýšlel jsem o síle tohoto symbolického gesta. Člověk zahodí vlastně maličkost. Potěšení, které mu přinášela, bylo však současně poutem – a protože se dokázal zříci takového potěšení, ocitá se na cestě, která jej postupně dovede až k nadpřirozené radosti. Ve chvíli, kdy jsem se této věci zříkal, měl jsem nejspíš na mysli Psichariho výrok:
” Jakmile člověk jen o krok povystoupí z průměrnosti, je zachráněn. “
Tak, tak od nás. Mějte se hezky, já jdu uklízet, těším se na víkend před námi, přeji ho pěkný i Vám a těším se také příště Kejt
p.s.
Ložnice zůstala nevymalována. 🙂
