Vzpomínka

Vítám Vás u nás 🙂

Probírali jsme se předevčírem tatínkovým albumem a z ničeho nic vypadla fotka kterou sice znám:

ale netušila jsem, co jsem tatínkovi napsala jako věnování:

Uplynulo 23 let.

Nedávno jsem byla v nemocnici, kde měly sestřičky v ošetřovně nástěnku a na ní citát:

Skutečným úsměvem života je úsměv ve chvíli, kdy je ti do pláče…

Podívala jsem se sestřičkám do tváře a musela nad tím citátem chvíli přemýšlet… úsměv… dokázala bych dát úsměv, ve chvíli, kdy je  do pláče?…

Všimli jste si, jak se nám lehce usmívá na malé dítě? A pak v dospělosti?

Ze stejné doby mám úryvek z dopisu jedné řádové sestry, která zemřela ve věku 31 let. Napsala:

…Chci a toužím  usmívat se až do konce, aby ti, kdo jsou kolem mne, pokud možno nepoznali, jak trpím a abych zkoušku, kterou mi Pán ve své velké lásce poslal, prožívala jen pro něj samého. Pane, s tvou milostí chci se stále pokoušet o úsměv, jako bych vůbec netrpěla. Úsměv mi dává sílu přijímat oběti a utrpení. Zpočátku mi bylo nesnadné usmívat se na to, co se tak příčilo mé přirozenosti, ale pozvolna jsem si navykla usmívat se na všechno těžké, protože jsem si myslela, že je především třeba usmívat se na malá odříkání, na lehké oběti, mám-li dospět k milosti úsměvu při velkých zkouškách.

Bůh přece miluje ty, kdo dávají s radostí.

A také jsme pilně přinášely podzim k našim dveřím:

Sílu a nalezení pramene k úsměvu nám všem v dnešní krásně podzimní den přeji a těším se příště Kejt