Vítám Vás u nás 🙂
Nejenom v našem kostelíku, ale všude na celém světě zazněly při ohláškách tato slova: V neděli 13. listopadu se zavřou Svaté brány ve všech kostelech světa…
Zavřou se… zaznělo to tak nekompromisně, tvrdě, s konečnou platností…lekla jsem se… já ještě nechci…bylo to tak krásné, když jsem věděla, že ta náruč je připravená… otevřená… že je tam…
Papež František na začátku Svatého roku řekl:
Ať nám tedy průchod Svatou branou dá účast na tomto tajemství lásky a něhy.
Odložme každou formu strachu a bázně, která nepřísluší tomu, kdo je milován;
prožívejme spíše radost ze setkání s milostí, která všechno proměňuje“.
…Tento mimořádný rok milosrdenství je darem milosti.
Projít onou branou znamená objevit hloubku milosrdenství Otce, který objímá všechny a každému jde osobně v ústrety.
On nás hledá a vychází nám vstříc.
(večerní zavřená Brána v Assisi)
Shrnujícím slovem evangelia je milosrdenství.
Je to zásadní rys Kristovy tváře, oné tváře, kterou rozpoznáváme v nejrůznějších aspektech jeho života:
když vychází všem v ústrety, když uzdravuje nemocné, když stoluje s hříšníky,
a zejména, když – přibit na kříži – uděluje odpuštění.
Tam spatřujeme božské milosrdenství.
Nemějme strach nechme se obejmout Božím milosrdenstvím, které nás očekává a všechno odpouští.
Nic není sladší než milosrdenství.
Nechme se Bohem pohladit.
Pán je tolik dobrý a odpouští všechno.
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=22889
(detail z Brány Milosrdenství u otce Pia)
Jenže v tom, že poznám Pánovo odpuštění a milosrdenství to nekončí. A v tom je podle mě poselství, které uzavřením Brány Milosrdenství nekončí. Poselství a dědictví, které musím nést dál já…
…Buďte milosrdní jako Otec…
(obětní stůl v Medžugorje)
A v tom to je… jít dál a nést to dál…prožívat společně radost ze setkání s milostí, která všechno proměňuje…
(svatostánek v Majčině Selu)
A k té cestě přeji sílu sobě i Vám 😉
těším se příště Kejt
Nádhera. Děkuju.
Presne si to napísala: “Zavřou se… zaznělo to tak nekompromisně, tvrdě, s konečnou platností…lekla jsem se… já ještě nechci…bylo to tak krásné, když jsem věděla, že ta náruč je připravená… otevřená… že je tam…”
Tiež mi to prišlo také … definitívne. AJ keď som očakávala, že sa zatvoria, sledovala som kalendár, ale tie slová udreli. A potom sa to uležalo, dozrelo, uvedomila som si, že sa vlastne nič nekončí. Iste, už nebudú otvorené brány milosrdenstva, ale Božie milosrdenstvo k nám je stále rovnako (nekonečne) veľké! A ako píšeš aj ty, teraz je na nás (na mne), aby sme niesli pečať Božieho milosrdenstva. Aby sme ho dávali. Aby sme boli svedectvom Božej lásky. A napĺňali sa (už nie cez mimoriadne) ale cez bežné dary – sviatosti, modlitbu, Božie Slovo… To sa nikdy neskončí.
Nech sa nám to darí. Požehnané dni celej vašej rodine! Leti.