Ránem

Vítám Vás u nás 🙂

I u nás se všechno zabalilo do pěkně tvrdé a křupající sněhové krusty. Že by náznak starých časů? 😉

Pěkně se mi to šlapalo naší krajinkou.

Držela jsem v rukou knihu : Buď, kde jsi 😉

Připomínala mi:

Bdít v přítomnosti…

Hledat poklad tam, kde stojím a začít kopat dnes…

Střežit si své touhy pro Pána, chránit si vnitřní prostor pro Toho, který jediný dokáže trvale nasytit…

a kdo je samé přetváří v chléb pro druhé…

Být chrámem Ducha svatého,

místem čekání a setkání,

komnatou, kde se konají zásnuby nebe a země…

A jak se to dělá?

Pracovat na přítomném místě.

Setrvávat 😉

(tamtéž)

A možná i dnešní doba nám tomu napomáhá 🤗

Mějte se krásně 😉

Těším se příště!

Kejt

Hlubší uzdravení

Vítám Vás u nás 🙂

pohledem dětí od Orlí skály

V bohatém světě internetu mi cvrnklo do nosu setkání s Joni Eareckson, o které jsem četla v knížce JONI před dávnými lety. Vůbec jsem netušila, že žije a moc se mi líbí, co tady řekla:

ON použije všechno a cokoli, aby odstranil to, co MU stojí v cestě v Jeho vztahu s vámi

. Bože, zkoumej mě,

ty znáš mé srdce,

zkoušej mě,

ty znáš můj neklid,

hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení,

a po cestě věčnosti mě veď!

(Žalm 139, 23-24)

Přeji Vám krásný zimní čas!

Těším se příště Kejt

Darovaný čas

Vítám Vás u nás 🙂

V liturgických textech z Slavnosti Narození Páně z vigilie, byla krásná větička: Projevila se Boží dobrota... Když si dám tuto větu nejenom do souvislosti s probíhajícími svátky a narozením Božího dítěte, ale také s poselstvími z Medžugorje, které nás často vybízejí k vděčnosti, k chvále, k radosti, tak zjišťuji, že příležitostí k vděčnosti, chvále, k radosti je kolem mě stále mnoho, stále se mám z čeho těšit, co přijímat, co odevzdávat a přesto můj postoj vděčnosti a chvály pokulhává.

A přitom vede k pokoji.

Tak cítím, že bych si chtěla předsevzít na tomto postoji pracovat. Vrůstat do něho. Otevírat se mu. Nechat se jím proměňovat. Očišťovat. Prorůstat jím.

Kéž mi nastávající doba k tomu pomůže.

… přeji i Vám.

Mějte se krásně a těším se příště Kejt

Růst

Vítám Vás u nás 🙂

jedno z vzácných rán, kdy jinovatku uvěznil mráz:-)

V Katolickém týdeníku č. 50 byly malé odpovědi Víti Marčíka na otázky týkající se Adventu.

Advent je úžasný čas společného hraní, tvoření, vyrábění vánočních ozdob a dárků, pečení, zpívání koled… v Adventu i uklízíme, zbavujeme se všeho, co opravdu nepotřebujeme, čistíme místo kolem nás i sebe. Jde o nádherné chvilky, kdy si můžeme uvědomit, že nemusíme mít všechno.

A pokračoval : … O Vánocích jde o setkání. Setkal se Josef s Marií, Marie s Gabrielem, Gabriel s Josefem…Pastýři uviděli znamení na nebi, protože zvedli hlavy 🙂 od ohně a podívali se nahoru a anděl jim zvěstoval narození Páně. A oni nic nechápali, ale běželi do Betléma a tam uviděli děťátko narozené v jeslích, ve slámě u ohně. Teď už se konečně nebudou muset bát smrti! Proto ho všichni potřebovali vidět a donést mu dary…všechno, co měli. A letos je to podobné. Nemůžeme běžet hledat Ježíška do kostela, který nám zavřeli. Musíme se místo toho dívat kolem sebe.

Ježíška máme hledat v opuštěných domácnostech, vybydlených domech nebo v nemocnicích či hospicích. Anebo ho můžeme hledat u nás doma. Anebo v sobě! Tady bych měl nejspíše začít. Hlavně ho prosím nehledejte v televizi nebo v počítači nebo v mobilu. Tam ho nenajdete! Možná tak radu, kam jít a co dělat, ale pak ten přístroj musíte vypnout. A jestli ho chcete opravdu potkat, musíte na to setkání vykročit sami, bez ‘navigačky’. Sami, i když jste nemohoucí …Všechno musíte vypnout a poslouchat. A třeba už u vás někdo klepe! Pak stačí otevřít…”

Tak mám letos pocit, že bych mohla růst… V odvaze hledat, čekat, poslouchat, nacházet… chtěla bych 😉

Pěkný čas přeji i Vám!

Kejt

Dopis

Vítám Vás u nás 🙂

Přišel nám dopis. Říkají mu Ozvěny z Nového Dvora.

Milí přátelé,
Jelikož jste obdrželi zprávy z Nového Dvora v září, nepočítali jsme s tím, že bychom vám napsali před lednem příštího roku: pošta (papírová i
elektronická) je před Vánoci přetížená a víte, že se za vás modlíme, i když
zrovna nic nepíšeme. Současný stav nás ovšem tlačí k tomu, abychom se
s vámi podělili o několik myšlenek, kterými vás chceme povzbudit. Časy
jsou těžké. Přichází zima se svým podílem nachlazení a chřipek a strachem, že každé kýchnutí může být znamením obávané nemoci!

Uvědomujeme si, že jsme v jistém smyslu privilegovaní: vedeme téměř
normální život, bez roušek, uprostřed přírody, která obklopuje klášter.
Nepochybujte o tom, že mniši na vás myslí, téměř každou hodinu, a také se za vás modlí. Jak bratři reagují na současné události? Nejjednodušší je
vám ukázat jejich reakce.

Po velmi smysluplné přednášce o pandemii, kterou nám poskytl náš známý kněz z diecéze, mi jeden mladý bratr řekl: „Zapamatoval jsem si tři hlavní body. Zaprvé: jsou lidé, kteří trpí, někteří umírají, musíme se za ně modlit.“ Doplnil jsem ho: „Ano, nemocní díky koronaviru, nebo díky rakovině a
ostatním nemocem, ti, kteří jsou oslabeni stářím nebo trpí izolací,
nezaměstnaností, nejistotou a spoustou dalších potíží, jako jsou třeba smrtelné závislosti: závislost na drogách, na digitální technice, zneužívání
sociálních sítí, utíkání do virtuálních světů, pornografie… Nezapomínejme
na nikoho!“ Bratr pokračoval: „Druhý bod: lidé mají strach, musíme se za
ně modlit,“ a já jsem dodal: „a sami vzdorovat, duchovními zbraněmi,
tomuto strachu!“ – „Nakonec, třetí bod: křesťanům je bráněno vést
normální křesťanský život. My, kteří žijeme normálně, musíme jednat jejich jménem.“ Jiný, starší bratr řekl ve stejný den, poněkud výstižnějším
způsobem: „Je třeba žít!“

Jiný bratr říká: „Dnešní pandemie má ještě jeden rozměr, a tím je strach.
Dalo by se říci, že tato pandemie je také a především pandemií strachu.
Na ten se v médiích upozorňuje minimálně, ale jeho důsledky jsou opravdu katastrofální. Je to právě strach, který nám zabraňuje jednat skutečně
lidsky, je to strach, který v nás posiluje obavy, nedůvěru a rezignaci, je to
strach, který plodí agresi, rozbíjí vztahy, rodiny a společenství, činí z lidí
samotáře a dohání je do depresí a někdy až k sebevraždám. A s tímto
smutným výčtem bychom mohli pokračovat… Kdo jiný by se měl tomuto
strachu postavit než my křesťané? Vždyť sám Ježíš nás vybízí: ,Nebojte se!‘ Naším protilékem je naše víra a pevná důvěra v Toho, který je Stvořitelem světa a Pánem života, v toho, který je Světlem, které svítí v temnotě.
Nechejme toto Světlo rozzářit v našich životech a předávejme jej dál.
V tom je naše skutečná síla a na tom závisí opravdová obroda naší země i
celého světa.“

Různá rozhodnutí rozdělují. Nejlepší přátelé se staví proti sobě v
protichůdných argumentech. Myslíme na zdravotníky a pečovatele v
 sociálních ústavech, kteří nasazují své zdraví a síly v „první linii“. Avšak
bereme za své i protesty křesťanů, kteří ve Francii i v naší zemi vzdorují
proti nemožnosti účastnit se mše. Věříme, že svátosti jsou přinejmenším
stejně důležité jako potraviny nebo benzín, jejichž nezbytnost nikdo
nezpochybňuje. Podporujeme naší modlitbou biskupy, jejichž odpovědnost
je zvláště těžká. Nezapomínáme ani na ty, kteří nám vládnou a kteří nás
informují.

Strach je špatný rádce. Je možná čas si znovu přečíst Žalm 90, který zpívají mniši zpaměti každý večer při kompletáři: „On zastíní tě svými perutěmi,
pod jeho křídly dojdeš ochrany. Vždyť jeho věrnost je tvůj kryt a štít.
Nebudeš strachovat se nočních příšer a šípů, které za dne létají, nákazy,
která v temnotách se plíží, moru (covidu), jenž řádí za bílého dne.“

Doufám, že jsem vás povzbudil. Celým srdcem s vámi! Krásný Advent a už
veselé Vánoce,
Br. M.-Samuel, opat z Nového Dvora

Doufám, že Br. M. Samuel povzbudil i Vás.

Pokojný čas přeji z Klokočůvka a těším se příště

Kejt