Jak se máš

Vítám Vás u nás 🙂

Když jsem držela v rukou  kytici pro nevěstu, přišla do sálu Kačka a uslyšela jsem: “To je krásné!” i když to bylo z úst dcerky, potěšilo mě to, protože to zaznělo nečekaně a radostně a tak jsem si říkala, asi je to dobré.

kytice pro nevěstu

A milá Kačka pokračovala: “Mami, jestli ještě budeš žít, já bych chtěla kytici bílou a růžovou a ty růže.” 🙂 Teď jsem zase zareagovala radostně já, to víš, že ti ji udělám, když budu ještě žít 🙂 A musela jsem se usmívat, tak vida, Kačka nějak vnímá, že už nemusím v tu dobu žít. Musela jsem se usmívat a nesla jsem tu její  poznámku po celý den v hlavě. A protože ten den přinesl ještě hodně událostí, večer jsem uléhala a říkala jsem si, co bych dělala, kdybych věděla, že umírám? Nebála jsem se  té myšlenky , protože i v knize Kazatel je napsáno …Lépe je jít do domu truchlení  než vejít do domu hodování,neboť tam je zřejmé, jak každý člověk skončí a živý si to může vzít k srdci.  (Kaz 7.2)  :-)…

A vybavila se mi kniha Bronni Ware Čeho před smrtí nejvíce litujeme . Tato žena několik let doprovázela svou péčí umírající lidi a protože s nimi byla opravdu až do konce, kdy už kolikrát ani není co zakrývat, vnímala, že k ní byli lidé kolikrát víc upřímnější než k rodině. A z části těchto setkání je tato kniha.  Když jsem po ní sáhla poprvé, otevřela jsem ji jen tak na kapitole Škoda, že jsem neměl dost kuráže, abych dal najevo své city.

Byla o muži, který prožíval muka, protože nedokázal kvůli tomu, že pracoval tvrdě a v cizině, si své rodiny užít a tak se vlastně málo znali. Bronni ho vyzývala, aby o té své touze, bolesti rodině řekl, ale ten muž byl už příliš slabý a vlastně ani nevěděl, jak by měl o tom se svou ženou, dětmi mluvit a tak říkal, že už to nechá tak, že on ví, že umírá a že pro zbytek rodiny, která si jeho smrt nechtěla přiznat, je lepší, když to zůstane tak  jak je. Pro Bronni jeho vnitřní utrpení znamenalo odhodlání, že se bude snažit, aby vždy byla statečná,aby dokázala říct, co cítí. Ptala se sama sebe, proč se tolik bojíme být upřímní a otevření. Může to být i kvůli bolesti, kterou tato upřímnost může někdy s sebou přinést, ale zdi, které si takto tvoříme, přinášejí bolest samy o sobě, protože brání druhým, aby poznali, jací opravdu jsme. Pohled na slzy, které tekly po tváři toho milého starého muže, jenž toužil, aby ho děti poznaly a pochopily, mě navždycky změnil…


Dnes tvořím svatební příspěvek 🙂 . Co na tom, že mě Kačka nečekaně přivedla na myšlenky okamžiku smrti. V knížce, co nyní leží na mém nočním stolku Život je sacra zajímavej otec Satori k manželství píše přesně to, co mi na tento příspěvek navazuje :

Manželství se upevňuje a roste společnými projekty, tím, že ti dva lidé spolu stavějí dům, vychovávají děti a starají se o věci denního života a podobně, ale krom toho je třeba, aby v manželství byly okamžiky, kdy investují do své části vztahu. Nic naléhavého neřeší, jen si naslouchají a jsou spolu.

Jen tak.

Umožní si vzájemně zážitek: jsem zde pro tebe.Takto umět investovat sám do sebe. Zeptat se třeba: jak se máš…

Takové chvíle se mi postupně představují jako rozhodující.Zjevují postupně důležitost a sílu, a když si je člověk začne dopřávat, začne o ně hodně stát.

Zázračně totiž množí, dávají růst chuti žít.

🙂

Družička … třeba volá:…ahooooj,  jak se máš?  …

detail na autě

detail svatebního stolu

detail svatební svíce

cestou k Němu

Trochu mě při tomto psaní zlobí písmo, ale snad Vás to od čtení neodradí. Děkuji za vaše milé komentáře, za vaše stopy zde. A přeji nám všem odvahu naslouchat si a být spolu. Těším se příště Kejt

2 odpovědi na “Jak se máš”

  1. Spoléhat na poslední chvíle života? Jak mnoho lidí si neuvědomí, že život je velice krátký, děláme, tedy my věřící lidé předsevzetí, při každém svatém přijímání, věříme v nápravu a Boží shovívavost, a přesto znovu a opětovně tedy, čekáme na tu poslední chvíli? Děkuji milá Kejt, vždy se u vás něčemu naučím.

  2. Ahoj Kejt, ty jsi zase krásně “připravila svatbu”. Já jsem právě také o jedné psala. A dokonce nebyla možná zas až tak daleko od Tvého bydliště. Je zajímavé na co nás ty děti občas navedou. A někdy je až mile zarážející, jak některé věci, na rozdíl od nás, berou samozřejmě. Měj se pěkně.Slávka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *