Vítám Vás u nás 🙂
Po dni stráveném v uličkách Říma přišel den svatořečení. A prožívali jsme ho opravdu od jeho prvních hodin neboť, když odbila půlnoc, naše bivakování pod Andělským hradem bylo skončeno, brána k náměstí sv. Petra se otevřela a my se vyhrnuli na Via della Conciliazione. Bylo pár minut po půlnoci.
čekala nás noc, kdy jsme střídavě seděli, stáli a postupovali směrem vpřed- podle toho, jak zaveleli pořadatelé
někomu bylo do smíchu, někdo se i kácel…k této fotce jsem se vděčně usmívala i já, protože, když jsme skončili pod Andělským hradem, nejenom mladí šli na průzkum… jenže já se vrátila, kdežto mladí ne 🙂
a když se brány otevřely, náš syn nikde (mobil doma), jeho bágl u nás a podotýkám,že jsme měli pečlivě naplánované, kdo co vezme (spacáky…pití…jídelní zásoby…) a schová u sebe. Mysleli jsme si totiž, že se budeme držet při sobě 🙂
Takže synův bágl vzal manžel, já vzala manželův a svůj a hnuli jsme se.
Za chvíli jsem se už jen otočila a viděla manžela, jak pomáhá starším ženám, kdežto já plula masou lidí vpřed 🙂
s batohem od manžela plným jídla pro nás a svým- příručním…(hlavně zubní kartáček 🙂 sluchátka k rádiu, tužku a modlitební knížku )
a když pak za nějakou tu hodinu, připlul masou lidí ke mně náš syn, bylo veselo. Pán prostě viděl, že dva batohy jsou na mě moc.
7:14
po deváté hodině pořadatelé pustili celý pravý proud na náměstí…my, co jsme stáli v levém, jsme se dívali s nemalou lítostí, jak lehce se proud pohybuje, kolik místa tam najednou vzniklo, ale pořadatelé byli neprůstřelní, nás vpravo nepustili…
zkusili jsme prodrat masou těl blíže na náměstí, ale nestálo to za to. Pokorně jsme se vrátili na své místo
a začala mše svatá. Později jsme se dozvěděli, že někteří z našich na náměstí sv. Petra stáli. Někdo byl hned za kněžími, někdo u levých sloupů, někdo v davu,někdo u ústí…musela jsem usmát své prosbě,abychom se drželi pohromadě, ať se nikdo neztratí. Nejenže jsme se pohromadě neudrželi, ale navíc jsme byli všichni u busu včas a jedno děvče volalo mobilem, že už jede.
a pohled na papeže Františka, když jel po mši svaté směrem k nám.
obrázek a knížka s texty z 2.neděle velikonoční, kterou jsme dostali
Co na mě nejvíce zapůsobilo? Když jsme jeli autobusem a seznamovali se, každý se mohl představit a něco říct. Někdy mně hrkly slzy do očí a běžel mráz po zádech, protože co človíček, to osobní příběh, důvod, proč na svatořečení jel. I já měla svůj…
Naposledy jsem byla v Římě na svatořečení Anežky České a už si vybavuji drobnými vzpomínky, jak to tenkrát probíhalo. A tak,když se hned na začátku kanonizace sbor rozezvučel litaniemi ke všem svatým, zpívala jsem také. Pak když papež pronášel slova, kdy oba nové světce začlenil do sboru svatých, byla jsem vděčná, že tam mohu být. Byla tam radost,nadšení. Byla to síla. Neuvěřitelná. Všechno to stálo za to. A třeba i to počasí, kdy se z večera Římem přehnala bouřka a my ji mohli prožít ukrytí v generálním domě u pallottinů, tak jsem si říkala, kéž by bylo pěkné počasí…jenže, když jsem v noci sledovala, jak zdravotní služba pomáhá lidem, kteří omdleli, tak jsem říkala: Pane,dej,ať je takové počasí, jaké chceš ty sám, vždyť ty víš, co je nejlepší. A vy dva…přimlouvejte se za nás 😉 a myslím, že to vyšlo, jak nejlépe mohlo.
Těším se na Vás zase příště a přeji Vám pěkné sobotní odpoledne. Kejt
Zprávy ze světa 🙂 zde:
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=20082
Mila Kejt mate muj obdiv ja nevim jestly bych tohle dokazala zvladnout .Vase vzpominky budou celozivotni .