Začínám v ruce držet materiál a tentokrát je to skořice k adventnímu tvoření a její vůně se rozlévá všude kolem. Nejraději bych do ní zabořila nos, zatím se její vůně nemůžu nabažit:
a když k ní přidám badyán 🙂
chtělo by to říct, že výsledek by mělo být svařené víno 🙂
V posledních dnech jsem držela v ruce knížku Trapisté z Tibhirine, něco Vám tu z ní nechám:
Včera se slavil v církvi pěkný svátek :-). Svátek posvěcení lateránské baziliky. Nu, musím přiznat, že jsem v něm trochu plavala a nechápala, jak můžeme něco- baziliku- slavit. Než při mši zaznělo, že vlastně Lateránská bazilika v Římě je “matkou” všech kostelů Říma i celého světa. A než nám o. Slavo nastínil, jak to vidí s tím kostelem- chrámem – on. Je pravda, že v evangeliu toho dne zaznělo: Ten chrám jste vy… každý nese svůj chrám v sobě, v srdci…každý z nás je chrámem, místem, ve kterém může žít a žije Bůh…jsem chrámem, ve kterém může žít modlitba…chrám- kostel bývá otevřený všem…každý v něm může najít své místo a my jako křesťané bychom se neměli uzavřít, ale otevřít…
Chrámy- kostely jsou vysoké, mají vysoké věže, jde na ně vidět za všech stran, ukazují nám směr- vertikální- k Bohu…ukazují, že Bůh je 🙂 Nu, lidé k Němu nepřicházejí…křesťan je jako kostel…on je “pohybující se” kostel. Kamkoli se pohne- lidé by měli vědět, že Bůh existuje- MY svou přítomností chceme říct, že Bůh existuje…
V polském jazyce existuje slovo košťul ve dvou významech- jako kostel, ale také jako církev. Je to jedno slovo! A dva významy, ale je to krásný, úžasný jev! MY se máme snažit, aby náš chrám, svatyně byla čistá, aby věděla, čemu slouží, aby věděla, že Bůh JE 🙂
Ne vždy se nám- křesťanům toto daří. Ten chrám jste vy. Ale mi se to strašně líbilo 🙂 . Ten den jsme zároveň měli setkání poutníků z pěší poutě Fulnek- Slavkovice. Třeba zde: https://www.klokocuvek.cz/na-ceste/ nebo i zde:https://www.klokocuvek.cz/co-te-nese/Vykládali jsme, vzpomínali…A padlo tam slovo svědectví…jaké my dáváme světu svědectví o naší pouti?… Musela jsem pak znovu myslet na to, jaký je smysl takového pěšího putování…a jaké vydáváme světu svědectví? Mi osobně se na pouti líbí čas s Bohem, jdu pěšky, nikam nespěchám, modlím se, zpívám a musím říct, že naše ” hudební sekce” je skoro nenahraditelná, protože u nich vnímám, že se zpíváním skutečně modlí, že tam není spěch, předvádění se, naopak, kolikrát na sebe během hraní mrknou, jak vlastně dál…a hrají dál…, je o nás postaráno, protože nám bágly veze auto, doveze nám i jídlo, pak se nás ujmou lidé, kteří nám nabídnou ubytování, nocleh…slavíme mši svatou…krásný čas…náročný snad jen tou pěší chůzí, lidmi s kterými jdu a tím, co si nesu ve svém srdci. A jsem u toho. Pěší pouť obětuji za něco, za někoho…předkládám to Bohu a možná očekávám, že mě nějak vyslyší nebo ještě lépe- zasáhne. A jdu zbytečně, když to neudělá?? Když nemám hmatatelný důkaz o tom, že mě vyslyšel? Neřekla bych. Nepodávám sice světu svědectví o vyslyšení mých proseb, ale na druhou stranu…předkládám to Bohu a jdu s Ním…trávím čas s Ním, vnímám i to, že jsme skvělá banda,která je možná někdy i unavena, ale jdeme dál, učí nás to shovívavosti, trpělivosti, toleranci a kráse…čas prožitý spolu se nám vrací, vynořuje se, jsou okamžiky, kdy vnímáme Boží dotyky, Jeho krásu, pokoj, Jeho přítomnost, skrze čas, který s Ním jsem …a to je to, co naplňuje mé srdce, proč putuji… být s Ním a učit se přebývat s Ním v každém okamžiku … já věřím, že Bůh JE a zvu vás všechny, putujte s námi příští rok 🙂 19.-26.7.2014, objevte Ho také, objevte krásu času prožitého s Ním 🙂 , mějme v srdci svůj chrám, ve kterém přebývá ON 🙂 buďme kostelem OTEVŘENÝM 🙂 …
Uf, to byl dnes dlouhý článek. Omlouvám se za přemíru slov. Někdy to nelze zastavit a když ty písmenka sázím vedle sebe, má to tady tu výhodu, že nikdo neprotestuje. Tak jestli jste to dočetli až sem, upřímně Vám děkuju a těším se na Vás příště Kejt
Podzim zase změnil tvář a přibylo vláhy. Zpracovávali jsme hrušky a také měnili jejich tvář:
povařené hrušky jsem rozmixovala
nalila na pečící papír a nechala v troubě schnout
když už krásně držely na papíru
stočila jsem je do ruliček
a nakrála
svou chuť nezapřou
nabídněte si 🙂
tady ty dvě u toho spaly
V pondělí jsme na TV Noe sledovali pořad Jde o život . Každé první pondělí v měsíci si tam vykládají o. Marek Orko Vácha a o.Karel Martin Satoria OCSO o životě 🙂 Tentokrát to bylo o modlitbě a neodolala jsem, některé postřehy jsem si psala tužkou na lístek. Podívejte se také 🙂 :
Čím je modlitba? Napojením na Zdroj.
Modlitba je vztah a všechno musí růst.
Modlitba mě dostává do určité fáze porozumění.
Modlitba mě neušetří, ale ona mě rozjitří, dovede k milosrdenství a povolání.
Modlitba rozšiřuje moji pozornost.
Nepřetržitá modlitba je meta. Cílem modlitby je sjednocení s Bohem a ona mě sjednotí, jestliže jí to dovolím.
Modlitba je čin,který nelze ničím nahradit.
Modlitba je zkušeností, naladěním se na Boží přítomnost.
Nečekej míň než ti chce dát čin.
Modlitba mě vtahuje do bolesti a pozornosti k světu. Jsem v pohotovosti.
Líbilo se mi to.Další jejich setkání bude první pondělí v prosinci čili 2.12. ve 20.hod na programu TV NOE. Do pořadu můžete také vstoupit svým dotazem. Některé dotazy, které tam padly, byly naléhavé, plné touhy po vědění, vtáhly i mě do naslouchání odpovědí, vtahují do toho tajemného děje, který se odehrává v našem srdci. Bylo to moc pěkné 🙂
Tak to je od nás dnes všechno 🙂 . Mějte se hezky a těším se příště Kejt
Když jsme byli letos v Medžugorje, slyšela jsem poprvé o smrti otce Slavka. Byl to kněz- františkán, který v Medžugorji působil, žil a byl tam pro všechny. Zemřel nečekaně, na hoře, na srdeční zástavu a jeho smrt byla pro všechny velkým šokem a překvapením. Nikdo tomu nechtěl věřit, že by mohl “už” zemřít. Zemřel 24.11. 2000 a na druhý den bylo pravidelné zjevení P.Marie. Každého 25. dne v měsíci P.Maria dává poselství. Tenkrát mimo jiné řekla:
“Drahé děti…radujem se s vámi a chci vám říct, že se váš bratr Slavko narodil v nebi a přimlouvá se za vás.”
Když jsem to slyšela a uvědomila si souvislosti, byla to síla. Dnes v Církvi slavíme slavnost všech svatých. Všech těch, kteří patří na Boha tváří v tvář, spatřili tajemství života, protože okamžik smrti je tajemství. Nelze ho “natrénovat”, nelze “nacvičit”, na každého z nás čeká a žádný z nás nebude mít možnost tuto zkušenost “sdělit” druhému. Můžeme jen věřit Slovu. Naši svatí se za nás přimlouvají, protože oni už “to” všechno vidí v souvislostech, o kterých my nemáme ani páru. Jsou pro nás mostem, pomocí, posilou, milostí, darem.
Skoro každý z nás zná modlitbu Zdrávas Maria, otec Jeroným si ji krásně “rozložil” a každé invokaci věnoval malé zamyšlení. Ke slovům …i v hodinu smrti…napsal:
… Po celý život jsi mne vedla za ruku, Matko. Copak je vůbec myslitelné, že právě v této chvíli bych mohl pocítit, jak sevření Tvých prstů povoluje a Tvá ruka mne opouští? Určitě ne! Kdyby mne Tvá svatá ruka měla pustit, jistě jen proto, aby uchopila cíp Tvého pláště a přikryla mne jím. Byla jsi mi Matkou na mém dlouhém putování, zůstáváš Matkou i v poslední chvíli. Zahal mne, prosím, do záhybů svého pláště na tento krátký okamžik, abych pak v jistotě, že jsem už prošel branou, mohl vyběhnout ven a daroval ti radost svého smíchu. Smíchu dítěte, které se směje, ano, směje, protože s pomocí své Matky všechno dokázalo.
Náš duchovní správce nedávno řekl, že nás Maria učí modlitbě, je s námi a jednou až přijde náš čas, otevře i nám nebe, uvidíme ji v celé její kráse a nemusíme se bát…
…pros za nás hříšné…nyní…i v hodinu smrti naší…
Přeji Vám pokojné dny a až budeme na hřbitově vy i já zapalovat svíčku, symbol věčného světla, vzpomeňme …pros za nás hříšné…nyní…i v hodinu smrti naší…
a když k ní přidám badyán 🙂
