Ráda bych se vrátila k sv. Martinovi, jak jsme ho už před více než týdnem oslavili. Mládež měla nachystané divadlo a sv. Martina nám přiblížila nejdříve v Tošovicích, kde je kostel sv. Martinu zasvěcený a pak i v Odrách při nedělní bohoslužbě:
děti zpívají na začátku mše svatédruhá polovina 🙂a příběh o sv. Martinu se rozběhl,otec předává Martinovi výzbroj...tady se sv. Martin dělí s žebrákem o plášť a je nutno podotknout, že to nebylo jen tak, vzdát se pláště, pokud voják přišel o svou uniformu, hrozil mu "postih", takže sv. Martin si musel být vědom i toho...a pak se Martinovi ve snu zjevil Ježíš, který ho pochválil za darovaný plášť a Martin pocítil v srdci touhu být křesťanem a po křtu se stal poustevníkemnicméně lidé za Martinem si cestu našli a chtěli ho zvolit biskupema Martin byl biskupem 30let, zůstal i pak skromným, otevřeným k lidem, putovával po své diecézi, s láskou lidi usmiřoval a rozdával naději mládež se pohybovala tak rychle, že se mi ji nepodařilo vyfotit všechny ani při "děkovačce" nebo že by to bylo mýma rukama? ...při pozdravení pokoje jsme si přáli umět se dělit nejenom "o plášť", ale i o čas.........a závěrečná ukazovačka- písnička, kdy děti zpívají a znázorňují slova- děj......Mrzí mě, že mládež nevyšla na fotce bez rozmazání, tož, byli v pohybu 🙂 a plni života
Zítřejší vzpomínky¨
Minulý měsíc se táta zdržel v kanceláři
a zapomněl předem zatelefonovat mámě.
Minulý měsíc byla máma na něj naštvaná a štěkala a vrčela na nás ostatní.
Minulý měsíc rozbil někdo okno a nikdo se nepřiznal.
Minulý měsíc byl dědeček nemocen a třikrát za sebou jsme zaspali
a ztratily jsme jedny boty a dva domácí úkoly.
Myslím, že na minulý měsíc by se mělo raději zapomenout,
ale táta říká “ne”.
Říká, že minulý měsíc jsme se naučili, co dělat nemáme,
a to je vzpomínka, kterou stojí za to uchovat.
Minulý týden slabý poprašek sněhu proměnil náš svět v zimní pohádku. Nechali jsme špinavé nádobí v dřezu, dům nepoklizený a sobotní práce nedokončené. Nebylo to kvůli pracovním hovorům, ani kvůli rodinným hádkám, ale jen proto,abychom si postavili rodinu tlustých sněhuláků, kteří pak stáli kolem zahradní cestičky jako přízračné stráže za soumraku. Sněhu už odzvonilo, ale domácím povinnostem ne. Nejsme tu přece jen pro ně, přesto však stále vyžadují pozornost. Takže byly ty bezstarostné chvíle ztraceným časem?
Ne, byly spíše časem uloženým – do vzpomínky.
(z knížky Dítě je dar-M.Stroud)
Děkuji Vám všem za vzpomínku z Tošovic.
Doma jsem se pustila do adventních věnců. tak nějak mi pod rukama vycházely pracovně nazvané “jednodruhové” 🙂
napřed skořápkovýa pak i kaštanovýa hotová objednávka 🙂
Tak, tak od nás. Mějte se hezky, vytvářejme s Pánovým požehnáním zítřejší vzpomínky a těším se příště Kejt
A zároveň Vás zvu na krajkářský a řemeslný trh, plný ruční práce, citu a umění ve Valašském Meziříčí. Ocitla jsem se tam úplně náhodou, ale stálo to za to. Líbí se mi, jak se s přibývajícím časem začínají objevovat trhy, jarmarky a lidé, kteří tam jsou a tvoří, rozdávají krásnou atmosféru…Pár momentek posílám :
tak třeba tenhle pán vzal kleště, drát a v mžiku byl na světě......motýlnebo to šití... malování......tenhle styl výšivky je jako dechpořádají se k němu i kurzy...paličkováníČervená Karkulkamalování na baňkytvoření vizovického pečivaocásek ptáčka je hotovtyhle ručně háčkované boty mě dostaly...líbily se mi moc...a tvůrce těchto formiček se narodil ve Valmezu, ale žije a tvoří na jižní Moravě a tam se ještě peče...já jsem na to hleděla...a nemohla jsem si představit, jak bych takto pekla...ale té vůně 🙂nebo tahle vůně...zase úplně jiný druh, ale vůně se šířila půvabněVránovic vystřihovánky osobněpan Vrána vysvětluje, ukazuje...nastříhaná krásašité myškymodrotiskruční šití paní Petry
Děkuji za milé komentáře k našemu malování. Péťo, i já jsem se osypávala 🙂 Ale nedalo mi to, včera jsem už relaxovala a do kuchyně dodávala trochu podzimu. Bukové listí má úžasné kouzlo a neustále svou barvou hřeje.
V kuchyni...a venku...z nedělní procházkyk vidění byly zajímavé úkazyzrovna jako tenhle 🙂 děvčátka byly kouzelné...usměvavé... 🙂
Usměvavé potěšení 🙂
A též jsem si četla :
“…Dbejte na to, drahý bratře, abyste si na cestě, která se před vámi otvírá, vždy uchoval rozmanité a široce otevřené možnosti. Pečujte o cesty směřující k pravdě a kráse, ke všem dobrým lidským vlastnostem, k růstu ducha i srdce, k růstu Boží milosti.
A když se vám bude zdát, že vaše existence je nesčetnými pouty svázána se situací, z níž není úniku,
naučte se tato pouta přetvářet v nové možnosti…”
...
Přeji nám všem na cestě životem vnímavé srdce pro nové možnosti a mějte se hezky a těším se příště Kejt
Malujeme. Začalo to docela nenápadně. Už nějakou dobu, rozuměj několik měsíců, možná i rok…mluvívám o tom, že bych ráda, aby se vymalovala kuchyň. Jenže problém je v tom, že na kuchyň – náš obytný prostor si netroufám sama. Vždycky jsme malovali vápnem a roztíranou technikou. a navíc, prostor obytného prostoru je holt velký. A manžel se vždycky usmál a řekl: “Kejt, ve Vídni je restaurace, kde nemalovali od války a lidé se tam chodí dívat 🙂 . Tak u nás také není třeba malovat. ” Takže jsem se usmála také 🙂 . Pak jsem se rozhlédla kolem a řekla si, tak jo.
Pak jsem v létě objevila barvy a malování válečkem. To když jsem se už nemohla z jara dívat na dětský pokoj. A bylo vymalováno.
...
Pak jsem hlavou začala honit, že bych aspoň vymalovala ložnici.
Když jsem se o tom zmínila před dětmi, Máří zaúpěla: “Mami, vymaluj chodbu, děcka jsou už větší, už nemalují po zdech 🙂 a já bych chtěla můj pokoj…”
Usoudila jsem, že má pravdu.
Koupila jsem si barvu na ložnici 🙂 .
Pak jsem si řekla, že aspoň přiberu obývací koutek, protože, co jsme přistěhovali klavír, zůstaly na zdech velké díry po poličce. A když už jsem malovala ten obývací koutek, řekla jsem si, že bych ho mohla vymalovat aspoň tak, jak chci ložnici (chtěla jsem tak kuchyň), že to aspoň vyzkouším.
Když došel manžel domů, v prvé chvíli se lekl, že jsem nahodila celou stěnu omítkou 🙂
...
Pak si sedl, rozhlédl se a říká: ” Kejt, když to vidím, asi by se mi ta kuchyň tak líbila.”
Přibrala jsem i chodbu po dětech 🙂 .
...
Vznikaly kouzelné průhledy, hry se stíny:
...
se světlem:
...
Kačka chtěla pomoci také, malovala celý prostor u okna a v jedné chvíli se otočím a přibrala i rám okna :
🙂
To jsem tedy zakročila! Ale měla jsem radost z jejího nadšení.
Ještě uklízím 🙂
...
Martin zase prohodil: “Mi se to tak líbí, když je to tu tak prázdné.”
A když tak uklízím, myslím na slova Martina, myslím na naše zemřelé, kteří se ještě dávno před tím, než zemřeli, v době nemoci, zříkají tolika věcí, maličkostí, odevzdávají všechno…nechtějí se mi vracet na místa některé věci,třebas i ty ke kterým mám pouto, přemýšlím nad těmi pouty,které mě k věcem vážou. Proč? Honím hlavou úryvek ze vzpomínek o. Jeronýma:
… Zeptal jsem se bratra, zda někoho nepohorším, když si vykouřím poslední dýmku, než se jí na znamení neodvolatelného rozhodnutí zbavím. Pro tuto věc si mě bratr Benedikt- Josef u následujících jídel dobíral a ptal se mě, jestli už byla velká oběť vykonána. Skutečně jsem využil chvilky slunečného počasí, abych si zašel na most nad říčním kanálem a dýmku zahodil.
Voda přijala obětovaný dar lhostejně, jako by šlo o ten nejbanálnější kousek dřeva. Po klidné hladině přeběhlo pár vlnek, které se u břehu ztišily – nic víc. Přemýšlel jsem o síle tohoto symbolického gesta. Člověk zahodí vlastně maličkost. Potěšení, které mu přinášela, bylo však současně poutem – a protože se dokázal zříci takového potěšení, ocitá se na cestě, která jej postupně dovede až k nadpřirozené radosti. Ve chvíli, kdy jsem se této věci zříkal, měl jsem nejspíš na mysli Psichariho výrok:
” Jakmile člověk jen o krok povystoupí z průměrnosti, je zachráněn. “
.........
Tak, tak od nás. Mějte se hezky, já jdu uklízet, těším se na víkend před námi, přeji ho pěkný i Vám a těším se také příště Kejt
Sledovali jsme jeden den, jak padá listí. Když zafoukalo, bylo to jak sníh, nedalo si toho nevšimnout.
.........
Věru, dušičkový čas. Pak jsem chystala i něco na hroby:
...směrem ke vchodu jsem měla galerii 🙂i pohled do kuchyně se proměnil...i plyšáci změnili místo odpočinku
Asi málokdo z nás nemíří v tyto dny na hřbitov. Věnujeme našim blízkým modlitby, vzpomínky, rozžehneme svíčku.
Nedávno mi jeden kněz řekl následující myšlenku:
Naši mrtví jsou pro nás darem. A ve spojení s modlitbou i milostí.
Možná si řeknete, jakým darem, jakou milostí? Dar je dar. Význam slova dar znáte. A většinou se snažíme dávat dárek člověku přímo na míru. Když vybíráme dárek, chceme blízkému člověku tím dárkem udělat radost. Takže mrtví jsou pro nás dárek.
A milost je absolutně nezasloužený dar.
Já si to vysvětluji tak, že jestli mám v nebi svého blízkého člověka, už se může za mě přimlouvat a ve spojení s modlitbou, může být pro mne zdrojem milostí. Nezaslouženými dary, které mi naplňují srdce a otevírají k možnostem…
A jak řekl o.Jeroným: “Milost Boží je dar, kterého se nám dostává postupně a který může stále růst.” !!! A mi to připadá úžasné! 🙂 Protože pak všechno roste, otevírá se.
Kéž nás všechny ve spojení s modlitbou za naše zemřelé naplňuje POKOJ.
Požehnaný den ve spojení s našimi blízkými vyprošuje Kejt
