Rok: 2012

Vítám Vás u nás 🙂

Na momentky z tohoto dne  se můžete podívat na stránkách naší farnosti 🙂 :

http://farnostodry.cz/?p=2962   a když si pak kliknete na tu fotečku s dětmi, rozjede se Vám fotogalerie 🙂

  a co mi zůstalo nejvíce v hlavě? Svědectví o. Víti Řehulky z doby, jak stavěli kostel sv. Ducha v Ostravě. Ale nejenom to, že stavěli a neměli na účtě ani korunu a vždy, když přišla doba k zaplacení faktury, tak na tom účtě peníze byly, ale třeba i to, že když se kostel postavil, tak prvního půlroku nedělal otec skoro nic jiného než, že seděl ve zpovědnici a zpovídal. A přicházeli lidé po dvaceti, třiceti, čtyřiceti letech a hledali cestu k Bohu… Nebo vyprávěl o krásných souvislostech, “náhodách”, jak k nim doputoval obraz P.M. Guadalupské…

anebo, jak se u nich objevila soška Pražského Jezulátka…

Bylo to silné svědectví, když vykládal, že četl o spisovateli Paolu Coehlim, který přišel o práci a byl u Pražského Jezulátka a svěřil se Jezulátku o bolesti,kterou prožívá a  prosil ho, aby práci měl…a stal se úspěšným spisovatelem…

a o. Víťa se zdravě “naštval”, říkal si, tak teda cizinci “tunelují” naše duchovní bohatství a my nic…tak sedl do auta a na druhý den jel k Pražskému Jezulátku, protože měl na stole fakturu na 2,5miliónu korun a u Jezulátka si ho všimli slovy: konečně nějaký Čech, jezdí nám tu turisti z Japonska, z Ameriky, ale Češi málo…a ty peníze na zaplacení faktury si vyprosil. Do týdne byly na účtě…

Já vím, že je to silné. A ono to bylo silné…i já si uvědomila, jak málo důvěřuji… a večer jsem se k modlitbě k Jezulátku vrátila:

           Ó Ježíšku, k tobě se utíkám,

                    skrze tvou Matku tě žádám,

                             vysvoboď mě z této mé nouze (možno konkrétně vyjádřit)

                                         neboť ti pevně a upřímně věřím,

                                                 že tvé božství mě může ochránit.

            S důvěrou doufám v tebe,

                     že najdu tvou milost.

                           Z celého srdce a duše tě miluji,

                                  s bolestí lituji svých hříchů

                                         a na kolenou tě prosím,

                                                  Ježíšku, vysvoboď mě z nich.

     Mým předsevzetím je polepšit se

             a již tě znovu neurážet.

                       Proto se ti odevzdávám

                                 a chci vše trpělivě snášet

                                         a vždy ti opravdově sloužit.

                                                   A svého bližního jako sebe sama

                                                             chci kvůli tobě ze srdce milovat.

                         Ježíšku, Dítě, klaním se ti,

                               ó mocné Dítě, prosím tě,

                                      vysvoboď mě z této mé nouze (možno vyjádřit slovy),

                                                abych se věčně mohl těšit z tebe,

                                                                s Marií a Josefem tě viděl

                                                                       a se všemi anděly se ti klaněl.               

                                                                                                                           Amen.

                                                                                                                                             www.praga.org

…Proto se ti odevzdávám a chci vše trpělivě snášet a vždy ti opravdově sloužit…s tímto předsevzetím se dnes s vámi loučím, přeji všem, na které čeká cesta 🙂 , aby v pořádku dojeli, kde je čekají 🙂 a nám všem, kdo jsme na cestě, přeji odvahu vždy se znovu  zvednout a jít… Těším se příště Kejt

Vítám Vás u nás 🙂

Mrzne. Jak jinak taky 🙂 Jenže dítka se dožadují bruslení, procházek, chtěli jít po zamrzlé Odře směrem k Maria Skále a tak jsme na procházce byli.A nepotkali jsme ani jednoho človíčka. Opravdu, jdeme vesnicí a nikoho nejde vidět. Pusto prázdno.

Dnes už u nás byla mše s nedělní platností. A zítra nás čeká krásný žalm:

           Chvalte Hospodina, který uzdravuje ty, jimž puká srdce…

                   Chvalte Hospodina, neboť je dobrý, opěvujte našeho Boha, neboť je milý, zaslouží si chvály…

                              Uzdravuje ty, jimž puká srdce, a jejich rány obvazuje…

                                              Určuje počet hvězd, každou z nich nazývá jménem…

        …puká srdce…ani si nedovedu představit, co to může být za bolest, při které puká srdce…ale ON uzdravuje…

   vzpomínám si na dobu,kdy jsem ten žalm slyšela poprvé a vnímala ho…

                 Zítra se možná uvidíme 🙂 máte-li možnost naladit si TV NOE, v 10.30 budeme u sv. Václava v Ostravě a budeme tam slavit mši svatou. 🙂 … Uzdravuje ty, jimž puká srdce… budu myslet i na vás …

 Přeji Vám požehnanou neděli a těším se příště Kejt

Vítám Vás u nás 🙂

Dneska si v církvi připomínáme svátek dona Boska.  Byl to kněz, žijící v Turíně v devatenáctém století,  a po celý svůj život se staral o chlapce na okraji společnosti. Nedávno jsem se znovu vrátila  ke knížce, co jsem dostala v Turíně před více jak dvaceti lety…

… a znovu se do ní začetla. Manžel se mi kolikrát smál, že čtu zakázanou literaturu, protože tím, že jsem ji držela po dlouhé době v ruce, jsem na některé detaily z jeho života už zapomněla. A když jsem ji tedy znova četla, zůstávala jsem v údivu nad podrobnostmi z jeho života. Nebo to možná bylo i tím, že  jsem ty podrobnosti viděla v novém světle a v novém vnímání 🙂 Je mi těžké vybrat nějakou jeho myšlenku, která by vám dona Boska přiblížila, ale jedna mě visela “na ledničce” až do té doby než se věkem rozpadla :  “Nevzrušujte se tím, co dobrého nebo špatného o vás říkají lidé. Usilujte jen o to, aby byl s vámi spokojen Bůh. “

 Nebo ve zpěvníku jsem měla : “Nedůvěřuj příliš svým silám.”

 Nad postelí: “ Když budeš více myslet na Pána, budeš hodnější a spokojenější .”

A ještě jedna vzpomínka z knihy mě doprovází:

     Dovol,abych se vrátila domů

    Když se večer všichni pomodlili, hoši dali Dobrou noc a šli spát. Matka Markéta rozžala olejovou lampu a dala se do spravování šatů a prádla. Don Bosko se sedl vedle ní a pomáhal jí. Nejčastěji přišíval konflíky. Byla to pro oba jediná klidná chvíle, kdy mohli spolu hovořit a řešit starosti, kterých bylo stále více než dost.

Tentokrát matce Markétě nebylo do řeči. Zničená zahrádka a znevážená námaha se jí dotkly příliš hluboce. Hochy znala, ale podobnou bezohlednost nečekala. Don Bosko hledal vhodná slova, aby ji potěšil, ale nedařilo se mu.

-Jeníku, řekla po chvíli mlčení, nějak mě to všechno zmohlo. Jsem už stará. Pusť mě zpět do Becchi. Denně jsem pracovala od východu slunce až do pozdních večerů, nikdy jsem nečekala žádnou zvláštní vděčnost, ale dnešní bezohlednost mě zranila. Nemám sílu pokračovat dál.-

     Měla pravdu. Pro to, co jí kluci provedli, nebylo omluvy. Don Bosko mlčel. Celý život se rozplývala ve službě bližním. Nikdy nemyslela na sebe. Po chvíli ticha udělal jediné gesto.Ukázal na kříž visící na stěně.  A stará venkovanka pochopila.  Chvíli seděla se sklopenou hlavou, pak vstala, šla pro svoje šití, dala se do opravování, aby ráno nemuseli hoši do práce v děravých šatech.

   Pak už se ani jednou nepokoušela o návrat do rodného domu. Dožila svůj život mezi synovými rošťáky. Potřebovali matku. Mnozí jinou nepoznali. Aby dokázala pokračovat, musela častěji pozvedat oči k ukřižovanému Pánu.

 Tak, tak v dnešní slunečný- mrazivý den. Přeji nám všem sílu pro naše blízké a těším se příště Kejt

p.s. tak dopisuji večer, neb jsem hledala ve fotkách jednu fotku a přitom hledání narazila na tuto fotku

Vítám Vás u nás 🙂

Dnes jen malinko  od nás. Přilétlo k nám na stránky jako pozdrav, potěšení, povzbuzení, jako něco pro zahřátí. 🙂 a hned dvakrát 🙂

od Ajky http://nausnice.blogspot.com/

     Snad každý z nás prožil tu chvíli,

                   kdy poznal někoho tváří v tvář takového, jaký je

                              a ne jak se nám jeví ze svého postavení, ze svých slov, ze svých činů. 

   Když stojíme tvář v tvář celému člověku, nemůžeme se ubránit radosti a štěstí,

         že vidíme před sebou pravou tvář člověka a jeho pravou velikost.

            A kdyby to byl člověk sebenepatrnější  a měl sebevíce chyb,

                   je v něm bezpochyby stejně mnoho krásy, kterou ztělesňuje třeba ta upřímnost,

                          jíž nám podal klíč od svého srdce.                  

Vítám Vás u nás 🙂

Klikla jsem si na stránkách www.vira.cz  na jeden jejich článeček. Jeho nečekané vyústění  rozesmálo mě i manžela a moc se nám líbilo.  Proto si dovolím s odkazem na jejich stránky a zdroj ho tu uvést… http://www.vira.cz/Texty/Clanky/Hlavne-si-vsechno-tak-neber.html

nu, řekněte sami:

         Jednoho slunečného jitra jsem seděl u snídaně a uvažoval o všech starostech a problémech, které mě poslední dobou sužovaly. Potíže v práci, rodinné starosti – opravdu bych si měl dopřát čas k pořádné modlitbě, řekl jsem si. A tu náhle jsem cítil, že za mými zády kdosi vešel do místnosti. Otočím se a vyhrknu: “Pane Ježíši! Co ty tady děláš?”

Sám Pán stál v mých dveřích! Promnul jsem si oči – doopravdy je to On sám? Ano, všechno odpovídá, počínaje běloskvoucí nesešívanou suknicí až po jemně se blyštící svatozář. “To tedy … ehm … inu, ne že bys tu snad neměl být, ale já … já jaksi … nejsem zvyklý setkávat se s tebou ve tvé viditelné podobě,” koktal jsem. Tahle nečekaná návštěva mne úplně vykolejila. Bezděky jsem uvažoval, jestli jsem se nedopustil nějakého pochybení.

Usmál se a oči se mu rozzářily. “Šel by ses se mnou na chvíli projít?” zeptal se mne. “Ehm … to tedy … ovšem, zajisté!” řekl jsem stále ještě v hrozných rozpacích. A tak jsme spolu vyšli na venkovskou uličku, jež vede kolem mého domu. Zvolna mi začal docházet význam události, která mne potkala, a tu jsem si pomyslel: Jaká to neuvěřitelná příležitost! On přece zná řešení všech mých problémů, odpovědi na otázky, jež mě trápí v práci … v rodině … Stačí se zeptat! Pár minut jsme šli mlčky a pak jsem Ho oslovil: “Promiň mi, Pane,” řekl jsem, “ale potřeboval bych poradit v jedné moc spletité záležitosti.”

Ale než jsem svou otázku stačil dokončit, Ježíš zvedl prst k ústům a maličko naklonil hlavu. “Pst! Slyšíš?” zeptal se. Zprvu jsem neslyšel vůbec nic. Ale pak mi k uším dolehlo slaboulinké bublání nedalekého potůčku, zurčícího mezi kameny pod převislými větvemi. I povzdychl si Pán: “No řekni, není to nádhera?” “Ach ano … zajisté.” Měl jsem ale plnou hlavu docela jiných myšlenek. Chvíli jsem ještě z úcty k Němu mlčel, ale pak jsem vyhrkl: “Pane, dělá mi starosti můj duchovní život. Ve svých modlitbách cítím takovou prázdnotu. Ovšem, dočetl jsem se, že v těchto případech..” Položil mi ruku kolem ramen. “Tiše! Slyšíš je?” Zeptal se znovu. Na nedaleké louce si hrály a výskaly děti. A Pán se znovu pousmál. “To je krása, viď?” zvolal nadšeně. “Jistě … dobře, žes mě na to upozornil.” Ale pak jsem dodal už trochu podrážděně: “Přece víš, že taky miluju děti.” A šli jsme dál.

Napadla mě hrozná věc. Co jestli tuhle příležitost promarním? Tady po svém boku mám odpovědi na všechny otázky, které mě sužují! Ježíš přece zná ta nejhlubší tajemství vesmíru, lásky i smrti. Tak jsem se nakonec odhodlal promluvit s ním o náboženství. Koneckonců je to jeho nejvlastnější parketa, že … “Pane,” odvážil jsem se, “hrozně by mě zajímalo, co soudíš o sporech mezi moderní biblickou hermeneutikou a…“ Opět mě přerušil tím, že mi znovu přátelsky položil ruku na rameno. Zatnul jsem zuby. Pán se zastavil a mlčky sebral u cesty pár kamínků. Na obličeji mu hrál klukovský úsměv. “Vsadím se, že netrefíš vršek tamhle toho telefonního sloupu,” vyzval mě.

Byl jsem zmaten. Jakže je to možné? A k tomu mne vyzývá sám náš Pán? Tedy něco takového bych od druhé božské osoby opravdu nečekal! No řekněte sami – kdyby vy jste byli Bůh, nesnažili byste se být alespoň kapánek vážnější? A Pán se skutečně rozmáchl a vrhl kamínek na sloup. Proletěl vysokým obloukem a … Hmmm … Ježíš se netrefil! Byl jsem sice čím dál tím sklíčenější, ale přesto jsem se také sehnul a sebral pár kamínků. Co mi taky zbývalo, že? Bez zvláštního nadšení jsem první z nich mrštil na sloup. Prásk! Přímo do kandelábru! Pán na mne hrdě pohledl a zasmál se. “Jsi fakt dobrej,” povídá.
Jak jsme šli dál, začal jsem mít dojem, že mám v hrudi kamení. Kdykoli jsem zavedl řeč na nějaké důležité téma, Pán mě vždycky přerušil. Jednou ho zaujala vánkem zmítaná modrá čekanka, jindy zase motýl, který usedl na mechem porostlou plaňku plotu. Naše procházka pomalu končila. Byl jsem tak rozmrzelý, že jsem ani nevěděl co říct. Ale pod černým vlajícím vousem se Pán čtverácky usmíval. Když se už měl k odchodu, světlo jeho očí na okamžik ještě víc zazářilo. Šel ke dveřím, ale ještě naposledy pohlédl přes rameno a řekl: “Hlavně si všechno tak neber…”

A jinak? Měla jsem dnes v rukou pár tvoření:

Tak tak od nás 🙂 přeji Vám krásný pracovní týden a těším se příště Kejt