Tak,když jsem se dnes ráno vracela z kaple a koukala na oblohu, jsem zvědavá, jestli se ty mraky roztrhnou a sluníčko vykoukne…Sem tam nějaký náznak byl, ale jinak bylo slyšet jen ptáčky. A našeho kohouta.
Bílá sobota
To Pane chystám všechno ke vzkříšení
Tvůj dům
pohřbený do zatuchlých plísní
Tvé město
zpívající jinou píseň
Tvou krajinu
pod příklopem zčernalého nebe
a srdce své
zamyšlené
jak asi tenkrát
bylo jim
tak blízko
u Tebe
(P.Josef Veselý)
kříž v kapli zatím zůstal po včerejší křížové cestě
kytka na obětní stůl
Kačka včera u Božího hrobu…děti donesly k Božímu hrobu kytičku jako projev své lásky…
Martin u Božího hrobu
Než jsme včera odjeli na obřady Velkého pátku, začala jsem péct beránky, jenže hodina v troubě nestačila, tak jsem “vybrala” polínko”, přiložila, pak nám samozřejmě v kamnech vyhaslo, protože jedno polínko nestačilo, ale beránky jsem v troubě nechala a když jsme se vrátili domů, první co bylo, jsem ještě v oblečení, sáhla po utěrkách a říkám” mrkneme na to”:
PODAŔILO SE! Vyklopení beránci 🙂 byli úžasní…
Dodělala jsem ozdobu pro naše dveře
pro maminku a babičku…
A jdu “na to”. Dnes budu pokračovat v tichu i v práci …Chystám, Pane, všechno ke vzkříšení…i srdce své…
Tak jsme se probudili do Velkého pátku, který aspoň u nás, nás přivítal svým zamračeným, uplakaným podnebím. Jak výstižné…
Když jsem Vás chtěla v dnešní den pozdravit a přemýšlela jsem nad tím, co bych Vám napsala, sáhla jsem po knize J.Dobraczynskeho: “Listy Nikodémovy” . Jak jsem se k ní dostala?Vzpomínám si na své dětství, že to byl v naší rodině “hit”, o knize se mluvilo, kolovala rodinou, ale mě míjela. V paměti mi ovšem zůstala a protože ráda čtu, občas musím hledat knihy, které by mi něco daly, nedokážu už číst všecko a jak tak někdy hledám, co bych si přečetla, vyskočila mi v hlavě tato vzpomínka. A knihy nebylo. Najednou ji nikdo z mých příbuzných neměl, jen jsem občas uslyšela odpověď: Jo, ona byla dobrá, ale nevím,nemám ji… A pak,v naší vesnici umřela babička a její syn “náhodou” nabídl mému muži nějaké knihy a kuk 🙂 Listy Nikodémovy tam 🙂 A už ji z ruky nedám 🙂
A tak Vám v dnešní den pošlu jeden úryvek, omlouvám se za jeho délku, ale znáte mě 🙂 hledala jsem něco, co by HO vystihlo:
…Učitel visel mezi modrošedým nebem a vrcholem pahorku, pokrytým rozvlněnou černou lidskou masou.Jeho tělo se svíjelo, jako kdyby se chtělo odtrhnout od kříže.Když ho katani přibíjeli, napjali ruce seč byli, proto teď hruď, příliš napjatá, nemohla vydechnout. Dusil se. Tvář mu zesinala, žíly na krku se napjaly k prasknutí, z rozchlípených rtů se dral sípavý dech. Až na úzkou roušku přes boky byl docela nahý a jeho obnažené tělo teprve teď prozrazovalo všechny stopy mučení. Byla to opravdu jediná rána, bolák otevřený a mokvající…Nemohl jsem se nedívat, ale ani jsem nemohl tento pohled snést. V jeho utrpení bylo něco víc, než jen pouhá bolest, něco jako žalostný, bezmocný stud, který zhanobili…Opět jsem si vzpomněl na Rút: její oči, když lékaři snímali pokrývku z jejího znetvořeného těla…Myšlenky na ni mě neopouštějí ani na chvíli.Jako kdyby ona visela vedle něho. Zdá se mi, že slyším v chrčivém dechu visícího- také její dech…
Dav ztichl. Tu a tam někdo s někýmhovořil, nějaká žena vzlykala. A jako by těch muk nebylo ještě dost, kdosi vzkřikl:
“Hej! Ty! A třeba sestoupíš z kříže?”
V tom hlase byl výsměch, ale možná i zoufalá výzva. Několik dalších hlasů z různých míst opakovalo:
“Sestup z kříže! No? Proč nesestupuješ? Uměls mluvit a dělat zázraky…Proč teď nemluvíš? Sestup z kříže!”
Halas rostl.Čím více bylo těch výkřiků, tím vtíravěji a horečněji se hlasy ozývaly.
“Sestup z kříže! Sestup z kříže! Ty bořiteli Chrámu! Ty podvodníku! Ty falešný proroku! Pohádkáři! Mesiáši! Sestup z kříže! Ty synu Věčného! Sestup! Sestup!
Zdálo se mi, že jeden z hlasů přichází také shora. Zvedl jsem hlavu. Opravdu- to křičel ukřižovaný lupič .
“Sestup! Sestup! Slyšíš!”
Spatřil jsem, jak Učitel pohnul utýranou hlavou a obrátil k němu oči. Ani hněv ani výtka nebyla v tom pohledu. Ale lotr jako kdyby ho to právě vydráždilo, vypjal prsa a zbytkem slin plivl po Učiteli. Zachroptěl:
“Ty …lháři…”
Tu řekl druhý,visící napravo od Učitele:
“Blázne! Rouháš se…víš, za co my umíráme…ale on…on…” Hlas se lámal. Také jemu se nedostávalo dechu. “Rabbi…”obrátil se na učitele, “…jestli… odcházíš…do svého Království…třeba si …vzpomeneš…na mne…”
Opět jsem viděl jeho hlavu, jak se pozvolna obrátila na strnulém krku. Nemohl jsem tomu uvěřit, ale po jeho tváři, naběhlé a zkrvavené, mihl se jakoby stín stínu úsměvu.
” Dnes tam…budeme…spolu…” řekl.
Opět ztěžka oddechoval lapaje po vzduchu široce zejícími ústy.
Víte, včera, na Zelený čtvrtek, jsme slyšeli zamyšlení našeho otce Petra nad skutečností, když Pán umýval nohy svým učedníkům, že tím Pán klečí u našich nohou, aby si tam vyprosil naši lásku…a tento úryvek z knihy mi také ukazuje tu nepochopitelnou, našimi měřítky nezměřitelnou Lásku, která na nás čeká a okamžitě reaguje…na nás…na naše pohnutky…na naše, třebas nepatrné, vnitřní obrácení…
Nebojme se 🙂
V tichu a s nadějí prožitý Velký pátek přeji nám všem a těším se příště Kejt
Dnešní nedělí začal tzv. “Svatý týden”- týden před velikonocemi… Dnes tedy byla Květná neděle, kdy jsme si průvodem s “kočičkama”(které si pak odnášíme domů) připomínali vjezd Pána do Jeruzaléma, kde mu všichni provolávali “Hosana”, vítali ho jako krále,…aby ho ani ne za týden ukřižovali. Večer jsem pak měla telefon, kde mi po skončení rozhovoru,byl přán pokoj a ticho do tohoto týdne…A moc se na něj těším. Na to ticho i na ten pokoj…I když nějaká práce bude, tento týden je jiný…Co všechno se událo od loňských velikonočních svátků, vzpomínám na naše loňské postní snažení, které letos dostalo zase jiný rozměr. Musím se usmívat, když jsem se vrátila k loňským zápiskům, kde jsem psala, jak se těšíme až půst skončí…netušila jsem, co se o Velkém pátku vloni dozvím a jak to bude pokračovat…ale…
Říkat ANO
Had vzpoury
jedem svým
dovede uštknout v nás
největší tajemství
Až po ochutnání
zapovězeného jablka
pocítíš bolest
srdce zraněného
Výkupnou cestou
k vlastní proměně
zůstává umění
říkat vždy ANO
k pravdě
k lásce
k životu 🙂
(P.Josef Veselý)
A jinak?
Představte si, jedu z cest a najednou kolona aut a stojíme, vykouknu, co se děje a
...a na cestě kůň 🙂...nádhera...to je on, krasavec...
Když proběhl kolem nás, kolona aut se dala do pohybu, mrzelo mě to…
...pak jsme sbírali v lese klestí a syn zkoušel své umění z tréninků...a protože jsme chtěli "být spolu", setkali se u nás děti z farnosti......aby se chlapecká část proběhla do lesa......dívčí tvořila...nebo si vyměňovala zkušenosti 🙂aby jsme si nakonec i zazpívali...měli radost 🙂 Baru, díky...nebo se nechtěli fotit...:-)unaveni, ale snaživí...
…a spolu…
Přeji tedy nám všem do tohoto vyjímečného týdne, (slovy o.Šebestiána), abychom neztráceli kontakt se svým srdcem,abychom mu naslouchali, ho otevřeli,protože niternost je svět, do kterého jsme zváni a aby vnitřní silou našeho jednání byla láska.Člověk svou touhou něco dělat může i ledasco pokazit, ale to má Bůh rád, protože ta touha v nás- nás Jemu otevírá…uč se dívat srdcem, zkoumej svůj úmysl, pohnutku svého chování a dělej věci s láskou a pro Lásku…
