Vyjděme

Vítám Vás u nás 🙂

Uplynulý víkend se rozzářily, tak jako u vás, i na našem věnci už tři svíčky. Světla přibývá. I svátek Lucie, který jsme si v pátek připomněli, nám ukázal směr ke Světlu. “Posvítit” si na všechno 🙂 : úklid… teplo domova…vztahy…Dalo by se nad tím přemýšlet různými směry…

Je však pravda, že 3.neděle adventní je neděle RADOSTNÁ. Poslouchali jsme papeže Františka v jeho andělském pozdravení světu. Mezi jiným řekl:

Naší radostí je Ježíš Kristus, Jeho věrná láska je nevyčerpatelná! Když tedy nějaký křesťan zesmutní, znamená to, že se vzdálil od Ježíše. Pak je však zapotřebí nenechávat jej samotného! Musíme se za něho modlit a dát mu pocítit vřelost společenství.

Líbilo se mi to. Nenechávat jej samotného…

(více zde: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=19247 )

a také jsme jej samotného nenechali, když jsme se v uplynulém víkendu zastavili a otevřeli téma vzájemného soužití. Při farní obnově v naši farnosti jsme si vyslechli z úst katechetky Jarky zamyšlení nad Stopami ve sněhu. Odvíjel se před námi příběh zvířátek na motivy pohádky “Budko, budko,kdo v tobě bydlí”, ale s jiným poselstvím. V domečku u Ivanky se sešla tři zvířátka, kterým bylo venku zima  a toužily po teple a úkrytu,který jim Ivanka poskytla. Když se však zvířátka ráno probudila a zjistila, že byli vedle sebe zajíček- liška- a medvěd, každé se polekalo a uteklo. Zajíček se bál, že ho sežere liška, liška se bála, že ji sežere medvěd, medvěd se bál, že ho Ivanka zastřelí, protože nad postelí viděl pušku. A když se probudila Ivanka, nejprve si myslela, že se jí to jen zdálo, ale když uviděla stopy ve sněhu, uvědomila si, že to nebyl jen sen 🙂

Každý člověk, je to jedno, jestli malý a slabý jako zajíček nebo velký a silný jako medvěd, touží po klidu a pokoji. Přeje si, aby byl pokoj a porozumění mezi lidmi, které potkává, v jeho rodině, v domě, kde bydlí, kde žije.

A Bůh je schopen tuto touhu v našich srdcích naplnit. A pomáhá nám, abychom tento pokoj hledali a také sami vytvářeli…

jako první zaťukal na dveře domečku zajíček

pak už tam spali všichni tři

a když zůstaly venku jen ty stopy ve sněhu, my všichni jsme vytvářeli dům, ve kterém nám je dobře

a také bylo

A večer jsem ležela v papežově jiném dokumentu.

Vyjděme, vyjděme nabídnout všem život Ježíše Krista.

Opakuji tady celé církvi to, co jsem mnohokrát řekl kněžím i laikům v Buenos Aires: preferuji církev havarovanou, raněnou a špinavou, protože vyšla do ulic, spíše než církev, která ochořela uzavřeností a pohodlností a drží se vlastních jistot. Nechci církev, která se stará o to, aby byla středem, a která se nakonec uzavírá do spleti obsesí a procesů. Pokud nás má něco posvátně zneklidňovat a dělat našemu svědomí starosti, pak to, že mnoho našich bratří žije bez síly, světla a útěchy přátelství s Ježíšem Kristem, bez společenství víry, které je přijímá, bez horizontů smyslu a života. Více než strach z pochybení námi doufám pohne strach z uzavřenosti do struktur, které nám dávají falešnou ochranu, do norem, které nás přetvářejí v nelítostné soudce, do zvyků, v nichž se cítíme klidně, zatímco venku je množství hladovějících a Ježíš nám bez ustání opakuje: „Vy jim dejte jíst“

(více zde: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=19157 )

Děkuji Vám za vaše nakouknutí a dočtení až sem. Děkuji Martínkovi za fotky a přeji Vám hezký den.

Těším se příště Kejt