Vděčnost

Vítám Vás u nás 🙂

Dnes jen krátce, neb to nějak u nás nabírá obrátky… 🙂 Tak nejprve:

A čtu 🙂

… Vděčnost jako disciplína obsahuje vědomou volbu. Mohu si zvolit, že budu vděčný, i když mé city stále ještě vězí v bolesti a zášti. Je podivuhodné, kolik příležitostí, ve kterých si mohu vybrat vděčnost místo zášti, se nabízí. Mohu si zvolit vděčnost, když mě kritizují, dokonce i když mé srdce odpovídá s hořkostí. Mohu si vybrat, že budu mluvit o dobrotě a kráse, i když mé vnitřní oko stále ještě hledá někoho, koho bych obvinil nebo nazval ošklivým. Mohu si zvolit, že budu naslouchat hlasům, které odpouštějí, a dívat se na tváře, které se usmívají, dokonce i když ještě slyším slova o pomstě a vidím masky nenávisti…

(…)

Vděčnost si lze velmi zřídka zvolit bez skutečné námahy. Ale kdykoliv se mi to podaří, je další volba o něco snadnější, trochu svobodnější, trochu méně sebevědomá, protože každý dar, který jako takový uznám, mi zjeví další a další, až se konečně prokáže, že i ty nejnormálnější,zřejmé a zdánlivě běžné události nebo setkání jsou plné milosti. Jedno estonské přísloví říká:

“Kdo neděkuje za málo, nepoděkuje za hodně.”

Projevy vděčnosti činí člověka vděčným,protože krok za krokem odhalují, že vše je milost…

Jak důvěra, tak vděčnost vyžadují odvahu riskovat, protože nedůvěra a zášť  mě, ve své potřebě udržet si na mě nárok, neustále varují, jak je nebezpečné zbavit se svých opatrných kalkulací a pečlivě střežených tvrzení. V mnoha okamžicích musím skutečně udělat skok víry, abych dal  šanci důvěře a vděčnosti: napsat jemný dopis někomu, kdo mi neodpustí, zavolat někomu, kdo mě odmítl, promluvit si ozdravně s někým, kdo nemůže udělat totéž.

Skok víry znamená milovat, aniž bychom očekávali, že budeme na oplátku milováni, dávat, aniž bychom chtěli přijímat, zvát, aniž bychom doufali, že budeme pozváni, podržet někoho, aniž bychom žádali o to, být sami podrženi.

A pokaždé, když se mi takový malý skok podaří, zachytím pohled toho,který ke mě vybíhá a zve mě, abych s ním sdílel jeho radost, radost, kterou nemohu najít jen já sám, ale také moji sourozenci…A tak disciplíny důvěry a vděčnosti odhalují Boha, který mě hledá,  plane touhou,  aby ze mě sňal  všechnu zášť a nářek, a dovolil mi usednout vedle něj při nebeské hostině…

(z knihy H.J.M. Nouwen-” Návrat ztraceného syna”)

Uf, to bylo zas dlouhé- omlouvám se 🙂 znáte mě,ale tož tak u nás …

Mějte se krásně, jarně, vděčně i když všechno vyžaduje práci na našem úhlu, směru a důvodu pohledu 🙂 Těším se příště Kejt