Škola lásky v rodině

Vítám Vás u nás 🙂

Včerejší krásný den, kdy jsme v Církvi slavili velikou slavnost (viz.loňský srpen https://www.klokocuvek.cz/nanebevzeti-panny-marie-a-bylinky/ ), jsem navštívila Olomouc.  Vyjela jsem z domu brzy, takže jsem cestou potkávala krásné ranní momenty,které jsem nestihla  zdokumentovat, protože jsem musela držet ruce na volantu 🙂 . Nicméně  na ranní snídani oveček jsem si zastavila:

je ráno...

Po příjezdu a setkání jsme se už dvě mamky vydaly směrem k dómu na ranní mši.

...
uvnitř...
...

A pak nás už čekal krásný seminář paní doktorky Jiřiny Prekopové, nazvaný Škola lásky v rodině. http://www.prekopova-nadacnifond.cz/vychova-laskou.html

paní doktorka ilustruje na příkladu krokodýlů- to když pracuje s dětmi,jak vyjádřit emoce...

Seminář začal nádhernou atmosférou uvolnění, pohody a radosti, neb paní doktorka hned na úvod všem poděkovala za úsměvy, se kterými se setkala, za empatii, kterou cítila z nás a vlastně poukázala na to, že aby se člověk- dítě-manžel- manželka…cítil krásně potřebuje cítit jakou lásku?

bezpodmínečnou…

Jestli se má člověk rozvinout, musí vnímat, cítit lásku bezpodmínečnou. Ne, že tě budu mít rád jen tehdy, když budeš hodný, když doneseš hezkou známku, když se budeš chovat tak,jak já si to představuji…ano, člověk se musí o lásku starat, má mít trochu strachu o lásku, protože jinak by zakrněl, nestaral by se o rozvoj, o pozornosti…Určitě tady vnímáte, že mluvím o lásce k dětem i o lásce mezi manžely…K tomu, aby člověk mohl lásku dávat, musí ji dostat…A tady jsme u toho, že ne vždy se nám té lásky dostává nebo i dostalo a paní doktorky nám nabídla cestu, jak dál…ukázala nám směr…dala naději…Vzpomínám si na jednu větu z knížky o výchově, že zraněný člověk zraňuje, uzdravený uzdravuje…život v sobě ukrývá dva póly- ten dobrý i ten zlý. A člověk je musí oba vnímat, ale nesmí zůstávat jen v jednom…např. já se mám dobře, daří se mi,jsme zdraví,jsem šťastná,máme peníze, auto, dům…já nic nepotřebuji…druhý člověk se zase hrabe jen v tom záporném pólu, mi se nic nedaří, nevěřím tomu, to je hrozný…to také není dobré, člověk musí žít a vstávat z toho záporného pólu a říkat si, já se nevzdám, já pro to něco UDĚLÁM, ta touha, energie táhne…¨

Základ odvahy je, já s tím něco udělám, já vezmu na sebe to riziko…čím větší je roztržka v manželství, tím větší energii, odvahu musím vyvinout…

Paní doktorka vzpomněla jedno krásné české přísloví, které je nepřeložitelné:

Přes průsery ke hvězdám…

A jaký je stav dnešní společnosti? My sami tomu kolikrát nevěříme, že by se mohlo něco změnit,  ztrácíme naději a pak, jak má být tomu dítěti, které se nemůže spolehnout ani na rodiče, aby se cítilo šťastně a bezpečně…a ani rodiče nemají ani potřebu VCÍTIT SE, mít EMPATII s dítětem, jak mu asi je,když ono má rádo tatínka i maminku a chce je mít oba spolu…

Paní doktorka řekla, že o to energičtěji, pádněji nemáme o tom kecat, ale JEDNAT…řešení je v lásce…Řešení je v nás…tu lásku žít…činit…dávat…

Tu bych chtěla podotknout, že v diskuzi padalo hodně otázek k tomu tématu, že sám člověk- dospělý- rodič je sám z dětství tak zraněný, že není vlastně schopný lásku dávat…A tu je vlastně ten základ toho, že pokud člověk v sobě má něco, o čem se mu těžko mluví, co těžko nese, měl by to dát do pořádku. Vím, že se o tom lehce píše, hůř dělá, ale paní doktorka nabízí i kurzy pro veřejnost http://www.prekopova-pevneobjeti.cz/Pevn%C3%A9objet%C3%AD/Onbsppevn%C3%A9mnbspobjet%C3%AD/tabid/54/Default.aspx

ale věřím tomu…i když je člověk dospělý, ale vzpomínky ho vedou do dětství,kde tu lásku nedostal, může se buď skrze vzpomínky nebo i ve skutečnosti vrátit k tomu, co ho zraňovalo, vyjevit své pocity, bolesti…pak se podívat svým dospělým pohledem na tu situaci a třeba i pochopit, proč tak rodič jednal a v sobě objevit, projevit soucit, pochopení s rodičem,který ti tu lásku nedal, jak by měl, protože ji sám třeba nedostal… a PAK může přijít proces usmíření,odpuštění , pokoje a naděje…

Toto paní  doktorka činí a vede lidi k tomu ve svých kurzech a tím- otevřením se, upřímným nasloucháním- se může atmosféra v rodině, mezi manžely UZDRAVIT… což je nejkrásnější a pro co stojí žít…

a pak nám také na příkladech ukázala, jak má mít člověk správně seřazené  ve svém srdci své blízké, děti i bývalého manžela, i děti nastávajícího manžela, jaké místo mají v našem srdci zaujímat,když už se to třeba stane a manželství je rozbité…protože my tu lásku, pochopení, empatii máme předávat dál, celým životem…máme naše děti učinit šťastné, plné pokoje, radosti, schopné se postavit na vlastní nohy,aby zase ony tu lásku uměly předávat dál… 🙂

a to je ta naděje, kterou nám paní doktorka představila a ukázala k ní cestu…

A líbilo se mi, že řekla, že nevynalezla nic nového, protože toto je psané v Bibli už dva tisíce let…Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, PŘEKONAL jsem to, co je dětinské .(…) A tak zůstává víra, naděje a láska- ale největší  z té trojice je láska…

Přišel nás pozdravit i olomoucký biskup otec J. Hrdlička a předal nám pozdravy ze svatého Hostýna a říkal, že si uvědomil, když viděl tu sošku P.Marie, která byla právě před sto lety korunována, že vlastně TOLIK let se již k ní lidé obrací, čerpají sílu a i ta Maria na sošce drží Ježíška pevně v objetí a druhou ruku nabízí nám, abychom se chytili...
při autogramiádě...

Tak, tak u nás 🙂  Přeji Vám krásné sluneční dny a nám všem odvahu k Lásce… Těším se příště Kejt

P.s. a ještě malinko k článku,  všechno se může uzdravit, když chceme, věnujeme  tomu procesu čas a úplně nejlepším vkladem je modlitba a důvěra… 🙂

5 odpovědí na “Škola lásky v rodině”

  1. Hezký den Kejt,
    před pár hodinami jsme se viděly a podídaly o knížkách:
    Kate Mortonová – Zapomenutá zahrada a Dům u jezera. Pěkně si počtěte a hodně štěstí při výrobě klobásek.
    Pavla

  2. Dobrý den, děkuji za sebe a možná i za jiné, že jste nám zprostředkovala myšlenky z přednášky. Pro doplnění uvádím ještě jeden odkaz(pozor, není internetový) – 1Kor 13,1-8 a 13.
    Zdravím a přeji hezký den
    Jan (varhaník)

  3. Já vím…Je pravidlem, že člověk, který “nějak” působí, má vždycky dva tábory- buď někteří za ním jdou a milují ho, nebo ho nemají rádi…
    Já věřím tomu, že zázrak odpuštění- otevírá srdce dál…
    A raduji se z toho… 🙂

  4. Moc ráda k vám chodím, načerpat klid. S paní doktorkou Prekopovou, a její léčebnou metodou jsem se setkala na mnoha blozích, v úsudku budu opatrná, je to můj osobní pocit. Nic kolem ní se mě nelíbí, její metody už vůbec ne.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *