Málinka

Vítám Vás u nás 🙂

Četla jsem si s babičkou v knížce Amálie Kutinové Farmaceutka. Možná, že knihy o Gabře a Málince také znáte. Já jsem v nich v dětství doslova ležela 🙂 . Doma jsme je neměli, ale půjčoval mi je náš bývalý stařičký pan farář. Létala jsem s Gabrou kolem Járku a a byla mi blízká svým přístupem k životu. A když později- po převratu knihy vyšly, byly mezi prvními, které jsem si koupila.Pak  vyšlo i volné pokračování života Málinky, už zmiňovaná Farmaceutka a tak i ona mě “dostala”. Nu, a proč to píšu? Nyní jsme dočetly  ke kapitole Orchideje v lékárně a v místnosti bylo ticho, že by špendlík bylo slyšet, kdyby spadl. 🙂   Zvu i Vás. Usedněte, uvelebte se a zaposlouchejte se do příběhu, který je tak vzdálen dnešnímu životu (?) :

…,,Dej pokoj! Však ono to na tebe také jednou sedne!” A lékař dodává: “Proč se neženíte? Pohrdáte snad ženami?”

,,Nepohrdám,” odpovídá klidně Krušina. ,,To máte tak: Z emancipovaných mám strach. Taková žena by přonesla do manželství málo štěstí. A prostá dívka mi dosud nevkročila do cesty. A kdyby vkročila, zas by z toho nic nebylo.” ,,Proč?” ,,Mám svůj názor a málokterá by se mu podrobila. Tak se raději neožením.”

A jaký je to, prosím, názor, to bych rád věděl? A ty také, lékárníku, viď?” ,,Nerad o tom hovořím, “řekl vážně inženýr. ,,Ale člověk před cestou do světa – do neznáma- jaksi měkne…”

Nadzvedl hlavu lékárník, lékař, ale nejvíce napínala sluch farmaceutka. Krušina, všecek zasněný, skoro se zavřenýma očima,povídá:

,,Má žena by musila být především hodná, velmi hodná, něžná a hlavně- pokorná. Nesměla by znát pýchu ani sobectví. Neměla by vůbec žádného přání beze mne. Byla by jen moje. A musela by mne hluboce milovat. Musela by na mně přímo viset. Bez výhrady. Jako otrok. Neváhala by z lásky mi boty zašněrovat – nebo je i vyčistit. Tak si představuji oddanou lásku ženy, psí věrnost…”

,,Hele,” popichuje lékárník, ,,A ty boty by musila čistit každý den taky tvým dvěma tetám, které ti hospodaří, ne? “

,,Také, “odpovídá tiše Krušina, zády o židli opřen, se založenýma rukama a zasněnýma očima. ,,A já bych ji za to na rukou nosil a obláčky z nebe snášel. Milovali bychom se nesmírně. Já bych byl hlava a ona srdcem rodiny. Andělskou duši by měla, nehádavou, mírnou, odpouštějící. Vytvořili bychom si ráj orchidejí na zemi!”

Málinka poslouchá. Co to slyšela? Tak vypadá ideální manželství? Ale to je hrozné! Cizím lidem boty čistit? I nějakým tetám. Tohle povídá ten něžný člověk? Dokázala by ona, Málinka, být takovou manželkou?

Filtrovala medicínku a stále přemýšlela:

Je to hrozné! Je to sobectví! Je to ponižující. Až se na Krušinu v duchu zlobila. Ona by chtěla jen takové manželství, jako má její maminka. Ideálním porozuměním jednoho pro druhého. Z lásky udělala by maminka pro tatínka všechno…

Tu se Málinka zarazila.

Dušičkou se jí kmitl obrázek: Je ráno, časně ráno. Tatínek spěchá na roráty, bude hrát v kostele na varhany. Maminka ho zastaví na prahu.

-Počkej tatínku. Máš umazané boty. Takhle přece nepůjdeš! Tatínek se brání, že stejně po ránu není na boty vidět, anebo, že si je vyčistí sám. Ale maminka nedá.- Ať je vidět nebo není. Jdeš do chrámu Páně. A ohýbat se nesmíš, tatínku, šla by to krev do hlavy.

A zlatá maminka se sama ohýbá, boty tatínkovi čistí a málo na to dbá, jestli jí jde krev do hlavy nebo nejde. Jen když je tatínek jako ze škatulky. To by byla pěkná věc, aby pan řídící šel do kostela s umazanými botami!

A když už je v tom čištění, vyleští boty i babičce. Je už stará, ta tatínkova máma, a co se jen jejím dětem nasloužila a botiček dětem naleštila! Tož, co by jí to maminka neoplatila? Nenechá přece všechno staré služce, která už od čtyř hodin ráno pere prádlo…

A již se znovu kartáč kmitá v ruce a maminka si notuje starobylou písničku…

…

Maminka si zpívala tichounce, jen aby děti nevzbudila. A Málinka ji dosud slyší. Poslouchá a poslouchá…

Ale  co to? Slyší teď jen drsný hlas: ,,Toť  se ví, na čištění bot ti stačí venkovská holka, třeba přihlouplá.”

Krušina je stále zasněn a ještě tišeji povídá:

,,Boty jsou jen symbol, chápej přece!”

,,To je divný symbol,” nechápe lékař. ,,Ne, já bych si s vámi asi nerozuměl. A souhlasím s lékárníkem. K tomu stačí praobyčejná holka, dříč…”

,,Oh, jak se mýlíte! Jestli se taková kdy najde, bude jemná, bude ušlechtilá, bude obětavá a nebude pyšná. Ale proč vám to vlastně povídám? Nikdo mi nerozumí a už asi nikdy neporozumí…”

Všichni se na chvilku odmlčeli.

,,Já vám , rozumím…” ozvalo se po chvíli tiše od táry, kde se zasněné děvčátko dívalo rozevřenýma očima na Krušinu, jako by mu své srdce otvíralo.

Krušina se na děvčátko také dívá, dívá a pořád se dívá, a ty jeho posmutnělé oči se mu jasní…

Zato lékárníkovy oči zasršely zlobou…

A jak to bylo dál? 🙂

Najdete tady 🙂 :

A je venku krásně, užívejte si sluníčka, teplých dní, přeji Vám pokoj a sílu do všeho, co Vás dnes čeká a těším se příště Kejt