…Živá je řeč, když hovoří skutky…
Od 1.7. 2014 je kaple sv. Antonína přiřazena k farnosti Spálov.
Mši svatou v kapli sv. Antonína máme každé úterý v 18 hodin.
Stránky farnosti Spálov najdete zde:
Ze setkání s o.Marianem Kuffou 12.srpna 2017 zde:
https://www.klokocuvek.cz/sobota-s-o-marianem-kuffou/
..Hlavní pouť k P. Marii ve Skále byla v neděli 7.9. 2014 v 10.hod.
Na poutní mši svatou jsme vyšli ráno pěšky z Luboměře
Došli do Spálova
a pak mlýnicí dolů ke Skále a na mši svatou
Hlavní pouť k P. Marii ve Skále byla 8.září 2013 v 10.hod.
https://www.klokocuvek.cz/zmena/
Z letošních hodů ke sv. Antonínovi:
https://www.klokocuvek.cz/komu-bylo-vice-odpusteno-vice-miluje/
Loňské HODY ke svatému Antonínu byly v neděli 10.černa v 11.hod.
https://www.klokocuvek.cz/hlasejslovo/
doba vánoční
https://www.klokocuvek.cz/svatek-sv-rodiny/
Kaple sv. Antonína Paduánského v Klokočůvku
https://www.klokocuvek.cz/svatek-sv-rodiny/
Hody 19.6.2011
Dnes jsme tedy oslavili svátek sv. Antonína Paduánského. Na stránce https://www.klokocuvek.cz/klokocuvek-kaple-2/ je připomínka jeho života, ale dnes jsme slyšeli zase jinou krásnou myšlenku, která člověka povzbudila a oslovila. Sv. Antonín je prý patron pro “sklerotiky“ , jak trefně poznamenala jedna žena,protože často něco hledáme, zapomínáme a pak voláme k Antonínu o pomoc…Ale sv. Antonín hledal spíše duše- ztracené duše Bohu vracel. Krásně kázal, představte si, že lidí na jeho kázání chodilo tolik, že se pomalu ani do kostela nevlezli, stáli všude, i na okna si vylezli.Sv. Antonín nám říká, že být s Pánem je největší poklad, dar, naše modlitba je o vztahu lásky, rozhovor s Bohem by měl být nevýslovná radost a jestli chceme vidět Boha i v rozčeřených vodách dnešního světa, musíme s velkou trpělivostí a vytrvale Boha hledat tam, kde nás postavil. Kéž nám Bůh žehná, posíleni příkladem sv. Antonína.
https://www.klokocuvek.cz/nedele-se-sv-antoninem-paduanskym/
13.06.2010 jsme oslavili „hody“ ke cti sv. Antonína…
Velmi nás přítomné oslovila promluva o. Vladimíra, uslyšeli jsme Antonínův životopis, jeho činy, ale mě se nejvíc líbilo vyústění příkladu Antonína do dnešních dnů a tak Vám ji posílám…
Sv. Antonín z Padovy
Antonín patří k vynikajícím osobnostem naší církve. Už za jedenáct měsíců po své smrti 30. května 1232 – byl to nejkratší proces svatořečení v dějinách – byl přijat mezi světce. Slavnostní akt provedl týž papež, který kanonizoval čtyři roky předtím Františka z Assisi: Řehoř IX. Antonína nazval „schránkou Písma svatého“. O sedm století později, 16. ledna 1946, přijal papež Pius XII. sv. Antonína z Padovy mezi církevní učitele a dal mu titul „učitel evangelia“.
Antonín se narodil v roce 1195 jako syn bohaté šlechtické rodiny v Lisabonu. Jeho rodiče mu dali jméno Fernandez. Po dobrém náboženském vzdělání vstoupil r. 1212 k augustiniánským kanovníkům v portugalské Coimbře a tam roku 1220 přijal kněžské svěcení. Téhož roku stál jako mladý kněz mezi truchlícím lidem, když bylo v Coimbře pochováváno pět františkánských misionářů umučených mohamedány v Maroku. Fernandez byl hluboce dojat tímto zážitkem a rozhodl se, že vstoupí do františkánského řádu a odjede do Afriky hlásat evangelium mohamedánům. V kapli sv. Antonína poustevníka u Coimbry přijal řeholní roucho Menších bratří sv. Františka z Assisi i jméno Antonín, kterému byla kaple zasvěcena. Po roce přípravy vyrazil lodí do Maroka, aby tam hlásal slovo Boží. Sotva dorazil do Afriky, Antonín onemocněl tak těžce, že byl po měsíce upoután na lůžko. Zeslaben a hluboce nešťastný musel uznat, že se musí vrátit do Portugalska. Jenže silná bouře přinutila loď přistát u pobřeží Sicílie v Messině. Tam se Antonín od místních františkánů dozvěděl, že zakladatel František svolává bratry ke generální kapitule do Pociunkuly v Assisi. Antonín se zúčastni setkání bratří františkánů pokorně a tiše, nikdo si ho nevšiml. Po skončeném setkání Antonín poprosil, aby byl přijat v některém klášteře v Itálii. Z pokory tajil svůj původ i své vzdělání a uváděl jen svou negativní stránku. Přestálá nemoc na něm byla ještě znát a jelikož byl pokládán za neužitečného a neschopného všech řeholních povinností, nebyl o něj zájem. Nakonec se nad ním smiloval řádový provinciál kraje Emilia-Romagna a vzal ho se sebou do osamělého horského kláštera sv. Pavla blízko města Forli na pobřeží Jaderského moře, kde bratřím scházel kněz. Antonín tam žil ve skrytosti a konal i ty nejtěžší a nejprostší domácí práce.
V létě roku 1222 byl poslán, aby se ve Forli zúčastnil kněžského svěcení františkánů. Tam byl při hostině vyzván k duchovní promluvě, do které se ostatní zdráhali bez přípravy pustit. Z pokory vyzvedl svou nedokonalost v ovládání italštiny a nezkušenost, avšak z poslušnosti začal. Zprvu nesměle a prostě, záhy jako skvělý kazatel. Mluvil jasně, plynule a se zkušeností, nad níž všichni žasli. Zasvěceně hovořil o hlubokých tajemstvích víry a projevil netušenou znalost Písma svatého. Tak Itálie objevila jednoho z největších kazatelů celých církevních dějin.
František z Assisi si zprvu nepřál, aby se jeho bratři zabývali studiem z obav před vznikem ctižádostivosti a pýchy v řádu. Když se ale dozvěděl o bratru Antonínovi, jak překvapil ve Forli a jaké má dary, pověřil ho vyučováním teologie ve františkánských klášterech.
Od té doby stál Antonín na kazatelnách kostelů, na velkých náměstích a na mořských plážích a hlásal lidem slovo Boží – někdy sem přišlo až 30 tisíc posluchačů. V letech 1222 až 1224 působil Antonín v kraji kolem Rimini a Milána, od r. 1224 do 1226 přeložil své působení do jižní Francie a r. 1227 se vrátil do severní Itálie, kde se nakonec usadil v Padově. Tam se stal představeným severoitalské provincie Emilia-Romagna. V hodnosti provinciála byl r. 1228 na jednání o problémech řehole u papeže Řehoře IX. V Římě, na výzvu papeže kázal lidem shromážděným z různých národů a došlo k zopakování zázraku letnic. Všichni totiž rozuměli Antonínovu kázání ve své řeči.
Antonín svými promluvami otevíral srdce lidí Boží milosti. V přístavním městě Rimini se marně snažil oslovit lid, který se od něj buď odvracel nebo ho tupil. A tak šel k ústí řeky Marecchie, pokynul rukou a začal volat na ryby: „Pojďte ryby a slyšte slovo Boží, když lidé jím pohrdají!“ Tu z moře připlulo viditelné množství ryb a Antonín na ně dál volal: „Chvalte Pána vy tvorové vodní! Hospodin vás zachránil před jinými stvořeními při potopě světa. K záchraně Jonáše poslal rybu a k uzdravení Tobiáše také zvolil rybu…“ A Antonín k hemžícím se rybám mluvil slova Boží namířená na srdce lidská. Lidé se seběhli, aby pozorovali a naslouchali neobvyklému kázání. Tento zážitek vedl podle legendy k tomu, že všichni obyvatelé Rimini se dali pokřtít. Antonín ostře vystupoval proti bludům své doby, proti katarům, albigenským a valdenským, a přiváděl k víře i ty, co tvrdošíjně popírali Boha. V jihofrancouzském Toulouse mu kdosi řekl, že ho může obrátit jen zázrak, jinak že v přítomnost Krista v oltářní svátosti neuvěří. Dohodl se s Antonínem, že své oslici nedá tři dny žrát. Pak jí předloží seno s ovsem a když krmivem pohrdne, jen aby se napřed poklonila proměněné hostii, tak uvěří v přítomnost Boží. Za tři dny vzal Antonín hostii a ten člověk přinesl seno a oves. Oslice se však od něj odvrátila a padla před Nejsvětější Svátostí na kolena. To toho člověka obrátilo.
Kdykoliv to Antonínovi jeho kazatelské a učitelské poslání dovolilo, odcházel do samoty, aby se modlil. Antonín pokud mlčel, tak se modlil. Svůj život žil ve skrytosti a svoji samotu si nosil sebou. Od aktivní činnosti měl k modlitbě vždy velmi blízko. To snad dokresluje i vidění, které měl jeden hrabě, když Antonína hostil. Uviděl v jeho náručí Dítě Boží.
Mnoho času však už mladému Antonínovi nezbývalo k vykonávání jeho služby. Delší dobu ho trápila vodnatelnost. Velmi oslaben a vyčerpán svými cestami se uchýlil na statek v Camposampieru blízko Padovy, aby si odpočinul. Pro rychle se zhoršující se zdravotní stav prosil o odvezení do Padovy. Stačili ho však odvézt jen do kláštera v Arella, kde v pátek 13. června 1231 zemřel s kajícím žalmem na rtech. Do Padovy ho dovezli už mrtvého. Bylo mu 36 let. Byl pochován v malém kostele Panny Marie Matky Páně v Padově. V roce 1263 byly jeho ostatky za přítomnosti řádového generála Bonaventury, další velké osobnosti františkánského řádu, vyzvednuty a přeneseny do Antonínovy baziliky, kterou pro něho město Padova zbudovalo. U Antonínova hrobu se udály v průběhu doby mnohé zázraky, takže Bonaventura jednou řekl: „Hledáš-li zázraky, jdi k Antonínovi!“
Jazyk, kterým svatý Antonín vykonal množství dobra, zůstal do dnešního dne neporušený. Jím učil, že pokora, chudoba, trpělivost a poslušnost jsou jazyky Ducha sv., kterými svědčíme o Kristu. Živá je řeč, když hovoří skutky.
Kaple v Klokočůvku byla postavena v letech 1749-1750 na příkaz pána von Wipplera. Je zasvěcená sv. Antonínovi z Padovy. V dostupných materiálech není uvedeno, proč se naši předci rozhodli zasvětit kapli tomuto svatému. Nicméně sv. Antoním z Padovy je patronem: Padovy, Lisabonu, Paderbonu a Hisdesheimu; za znovunalezení ztracených věcí; milujících; manželství; žen a dětí; chudých; cestujících; pekařů a horníků; za šťastný porod; proti neplodnosti; proti horečce; proti nemocem dobytka; proti ztroskotání lodi;
Proti válečným útrapám; proti moru; františkánů a pomocník v každé nouzi….
Kaple spadala do r.1994 k farnosti Vítkov a od 1.10.1994 byla kaple v Klokočůvku připojena k farnosti sv. Bartoloměje v Odrách.
Od r. 1998 ke svátku sv. Valentýna jsou sloužené mše sv. spolu s přednáškou pro zamilované, manželské páry, pro ty, kdo spolu jen chodí, pro řeholní sestry i kněze.
Od r. 2000 máme v kapli přítomného Krista v Eucharistii.
V r. 2007 byly u kaple nasazeny nové stříbrné smrky a v r. 2008 byla natřena střecha a položené nové rýny.V r. 2009 vybudován nový chodník.
Rozpis mší svatých
viz. informace v úvodu
V r.1995 se prováděl nátěr střechy kaple sv. Antonína. Z dobového německého textu přeložil p. Vilém Firlei toto:
To nejdůležitější o kapli v Klokočůvku.
Až do r. 1869 tvořil Klokočůvek a Klokočov jednu obec. Posledně jmenovaný měl až do r. 1782 pouze kapli, ve které sloužíval občas mši sv. kněz z Ratkau. Obyvatele proto museli, pokud chtěli být na mši sv. až do Ratkova, což bylo obtížné i náročné na čas. Majitel Klokočova a Klokočůvku, Franz svobodný pán von Wippler, nabyl v Klokočůvku dědičného rychtářství a provozoval zde vášnivě honitbu.
Protože byl bohabojný, nechtěl se za pobytu v Klokočůvku vzdát účasti na bohoslužbách a rozhodl se proto dát zřídit v naší osadě kapli. K tomu potřebné povolení požadoval na konzistoři v Olomouci, odkud jej obdržel 28.8. 1749. Stavba byla zahájena ještě téhož roku. Náklady na údržbu hradili tehdejší majitelé pozemků (revers 28.9.1749) .
R. 1782 vznikl v Klokočově vlastní kostel a do jeho dědičných práv a povinností patřilo stran obyvatel Klokočůvku, aby bezplatně odsloužil mši sv. na svátek sv. Antonína z Padovy a o třetím prosebném dnu ve zdejší kapli. Ještě před r. 1868 bývaly mimoto slouženy dvě mše sv. pro školní mládež, takže od r. 1868 a po poslední dobu bývaly v kapli ročně čtyři mše sv. Za mše sv. pro školáky byl stanoven paušál a kněz za ně obdržel 20Kč, a o prosebných dnech byla mše sv. odsloužena bezplatně a za slavnost. bohoslužbu na svátek sv. Antonína dostával kněz od r. 1924- 50 Kč. Cestovné bylo uhrazeno.
Od r. 1919 byly v kapli na zvláštní přání i oddavky. Pouze křtít se zde až do data v této listině nemohlo.
Celkově nepatrný počet mší sv. nedostačoval k udržení a prohloubení zbožnosti obyvatel.To pohnulo p. Josefa Esslera, zemědělce z Klokočůvku v č. 9 a 10 a představeného obce, aby od r. 1919 do r. 1937 složil farnímu kostelu v Klokočově sumu 20 000Kč, z jejíž úroků mělo být odslouženo 10 mší sv. o nedělích, tedy cca v 6-ti týdenních intervalech. Protože mimoto dal sloužit v termínech, které určil sám duchovní, čtyři mše sv. v roce za sebe a své příbuzné, zvýšil se počet mší sv. ve zdejší kapli za rok na 18.
Tímto velkodušným dárcem umožnil pan Josef Essler obyvatelům Klokočůvka snadněji dostát církevním závazkům a nyní bylo na nich, aby horlivou návštěvností kaple projevili za to vděčnost. Josef Essler však věnoval velkou pozornost i samotné kapli.
Když se r. 1868 stal Klokočůvek samostatnou obcí, bylo prvním činem obnovení kaple, která byla potomky budovatele velmi zanedbávána. Obecní zastupitelstvo dalo rozhodnutím z 1.5.1869 obnovit věž a vnitřek kaple a nechalo vybudovat pískovcový kříž.
R. 1905 byl starý oltář nahrazen novým.
R. 1920 dal pan J. Essler na vlastní náklady kapli vymalovat, natřít okna i dveře a vnější stěny obílit.
R. 1907 byla pořízena za výnosné sbírky mezi osadníky nová křížová cesta.
Dne 22.8.1922 byl zbudován za 250 Kč pomník obětem války. Přispěli na něj:
p. Josef Essler-400 Kč
dobrovolný požární sbor-800 Kč
a zbytek sumy byl uhrazen ze sbírek a z výtěžku 2.HEIMKEHRERKREUZEHEN
V r. 1926 dal před kaplí vybudovat a oplotit malou zahrádku 9x9m, opět na vlastní náklady.2000Kč.
V r. 1930 byly pořízeny AUS DEM LEGATE DER STEPHAINE ´´Urk (?) č. 22 sochy P. Marie a P. Ježíše na hlavní oltář. (Oderský sochař SCH´´UTZ)
V r. 1935 pořídil pan Josef Essler skříňku svatostánku za 500Kč. Týž dárce dal vybudovat r. 1937 sakristii, řádně obnovit vnějšek kaple a nově pořídit (opěrné) zídky. Také věž se tehdy důkladně renovovala a při té příležitosti byla otevřena schránka ve věži. Uvnitř byly nalezeny 4-krejcerova, 10- a 20-ti krejcarova mince, posledně jmenovaná ze stříbra. O kousek dobyl přiložen krátký rukopis, zcela již rozpadlý a nečitelný. Podle mincí z r. 1870 lze usuzovat nato, že první obnova věžní schránky, při které byl obsah do věžní schránky vložen, mohla probíhat nejdříve r. 1870, což se dobře shoduje s ukončením renovace v r. 1869. Spolu s touto listinou vkládá p. Josef Essler do schránky i tyto dobové mince, které měl k dispozici.
Kéž naše kaple i nadále slouží zdejším dobrým osadníkům a zprostředkovává jim požehnání, kéž v budoucnu probudí také muže a ženy podobné našemu velkému dobrodinci p. Josefu Esslerovi, kteří by pečovali o tento Boží dům.
Tak ať Bůh učiní!
V Klokočůvku 6. Června 1937
Stylizoval: Představený obce:
Wilhelm Vavrečka Josef Essler
řídící učitel
Napsal:
Walter Vavrečka
Krásně je o ten váš kostelíček postaráno, s láskou a péčí.