Don Bosko

Vítám Vás u nás 🙂

Dneska si v církvi připomínáme svátek dona Boska.  Byl to kněz, žijící v Turíně v devatenáctém století,  a po celý svůj život se staral o chlapce na okraji společnosti. Nedávno jsem se znovu vrátila  ke knížce, co jsem dostala v Turíně před více jak dvaceti lety…

… a znovu se do ní začetla. Manžel se mi kolikrát smál, že čtu zakázanou literaturu, protože tím, že jsem ji držela po dlouhé době v ruce, jsem na některé detaily z jeho života už zapomněla. A když jsem ji tedy znova četla, zůstávala jsem v údivu nad podrobnostmi z jeho života. Nebo to možná bylo i tím, že  jsem ty podrobnosti viděla v novém světle a v novém vnímání 🙂 Je mi těžké vybrat nějakou jeho myšlenku, která by vám dona Boska přiblížila, ale jedna mě visela “na ledničce” až do té doby než se věkem rozpadla :  “Nevzrušujte se tím, co dobrého nebo špatného o vás říkají lidé. Usilujte jen o to, aby byl s vámi spokojen Bůh. “

 Nebo ve zpěvníku jsem měla : “Nedůvěřuj příliš svým silám.”

 Nad postelí: “ Když budeš více myslet na Pána, budeš hodnější a spokojenější .”

A ještě jedna vzpomínka z knihy mě doprovází:

     Dovol,abych se vrátila domů

    Když se večer všichni pomodlili, hoši dali Dobrou noc a šli spát. Matka Markéta rozžala olejovou lampu a dala se do spravování šatů a prádla. Don Bosko se sedl vedle ní a pomáhal jí. Nejčastěji přišíval konflíky. Byla to pro oba jediná klidná chvíle, kdy mohli spolu hovořit a řešit starosti, kterých bylo stále více než dost.

Tentokrát matce Markétě nebylo do řeči. Zničená zahrádka a znevážená námaha se jí dotkly příliš hluboce. Hochy znala, ale podobnou bezohlednost nečekala. Don Bosko hledal vhodná slova, aby ji potěšil, ale nedařilo se mu.

-Jeníku, řekla po chvíli mlčení, nějak mě to všechno zmohlo. Jsem už stará. Pusť mě zpět do Becchi. Denně jsem pracovala od východu slunce až do pozdních večerů, nikdy jsem nečekala žádnou zvláštní vděčnost, ale dnešní bezohlednost mě zranila. Nemám sílu pokračovat dál.-

     Měla pravdu. Pro to, co jí kluci provedli, nebylo omluvy. Don Bosko mlčel. Celý život se rozplývala ve službě bližním. Nikdy nemyslela na sebe. Po chvíli ticha udělal jediné gesto.Ukázal na kříž visící na stěně.  A stará venkovanka pochopila.  Chvíli seděla se sklopenou hlavou, pak vstala, šla pro svoje šití, dala se do opravování, aby ráno nemuseli hoši do práce v děravých šatech.

   Pak už se ani jednou nepokoušela o návrat do rodného domu. Dožila svůj život mezi synovými rošťáky. Potřebovali matku. Mnozí jinou nepoznali. Aby dokázala pokračovat, musela častěji pozvedat oči k ukřižovanému Pánu.

 Tak, tak v dnešní slunečný- mrazivý den. Přeji nám všem sílu pro naše blízké a těším se příště Kejt

p.s. tak dopisuji večer, neb jsem hledala ve fotkách jednu fotku a přitom hledání narazila na tuto fotku