Cestou…

Vítám Vás u nás 🙂

Abychom se dostali z Astany do místa vesnice, kde kněz žije, jeli jsme zhruba 7 hodin. Napřed jsme jeli po silnici jako u nás- dálnice, pak silnice 1.třídy, pak místní, po které jsme jeli jen pár metrů a šup- odbočili jsme do polí. Pokud neprší, nesněží, jezdí se tudy. Podíváte se z okna vpravo a vidíte nic. Podíváte se z okna vlevo a vidíte nic. Příroda zde byla zpožděna od nás jakoby o měsíc.

Jsou zde vyježděné cesty, křižovatky, odbočky, kolikrát jsme zůstali stát a přemýšleli, kudy dál. Být tam sama, tak jsem tam ještě dnes. A tak to vlastně bylo, když v době represí  a krutých praktik bolševického režimu, zde byli vyváženi nepohodlní lidé. Dovezli je na tyto místa, zatloukli kolík a zde budete bydlet. Bez ničeho. Bez žádných prostředků. Jen tak. Překvapilo mě, když jsem v muzeu Kazachstánu v Astaně, uviděla pavilon věnovaný tomu období.

Vesnice, kde kněz žije má zhruba 1300 obyvatel. Žije v ní nejméně 7 národností, jsou zde tři náboženství, kostel, mešita,  má vlastní kolchoz, školu, mateřskou školku, pekárnu, obchod, kulturní dům, lázně, protože málokteré domy mají svou koupelnu. Často je v domech jen jeden kohoutek s vodou, která není pitná. Na celou vesnici je jedna studna s pitnou vodou, na soukromém pozemku, ke které si lidé jezdí načerpat pitnou vodu.

školka

kulturní dům

škola

jídelna

Někde se jakoby čas vrátil o jednu generaci zpátky. A někde jsem nedokázala stisknout spoušť. Prostě to nešlo.

Některé domečky zde jsou půvabné. Mají své kouzlo. Líbily se mi verandy, různě členitá okna, ale nevím, jak zde žijí ve 40° mrazech.

Aby se lidé ve vedlejší vesnici mohli scházet k bohoslužbám, mají zde kostel v jednom z domů.

U dveří na mě vykoukla známá tvář. Hned jsem tu byla jako doma 😉

Mějte se hezky a těším se na vyprávění příště.

Kejt