Vítám Vás u nás 🙂
Když jsem tentokrát chystala na sobotu svatební výzdobu, nevybavila jsem si, jak vypadá kostel uvnitř, kde byla výzdoba určena.Teda nějaké povědomí jsem o místě měla, ale nejhezčí na tom večeru bylo, když jsem vešla do kostela, přivítal mne tam starý plechový obrázek:
s modlitbou našich předků…
a pak mi padl zrak na hlavní oltář:
Vždycky, když uvidím tento výjev setkání dvou žen – Alžběty a Marie – vybaví se mi radost, která toto setkání doprovázela. Když nyní opomenu okamžitou ochotu Marie jít do hor ke své příbuzné, ihned, představím si to těšení se na setkání, proč? Marie si v srdci, pod srdcem, něco nesla… “něco” uslyšela i o své příbuzné Alžbětě… a chtěla se s ní sejít. Jeden by řekl, že je to normální těšit se na setkání s druhým, no, mělo by to být normální. Ale tyhle dvě něco spojovalo, nějaká zkušenost s Bohem a ještě si o ní nevyprávěly… a právě tohle se mi na tom líbí…sdílení…něco jsme prožily, každá zvlášť, ale chceme si to říct…těšit se navzájem… radovat se navzájem…a z toho nejen vytryskne úžasná radost, modlitba, chvalozpěv, ale také síla do všedních dní? Něco nést ve svém srdci a předávat to dál?
Přijměte úryvek z knihy Stín otce:
…Opět měla před sebou hory. Ty, které viděla teď, však znala dobře. Tolikrát se na ně dívala! Zrychlovala každým krokem. Vystoupila na vršek, odkud vedla do Hebronu cesta po hřebeni. Pak se však prudce stáčela do zeleného údolí.
Srdce jí začalo tlouci a silně bilo. Nohy běžely samy. Tady poznávala každičký strom. Den se již blížil ke konci, ale ještě bylo poměrně brzy a slunce pálilo. Před spěchající dívku se kladly dlouhé stíny. Již téměř utíkala. Chvílemi se jí nedostávalo dechu. Až konečně mezi zelení zasvítil bílý dům, který byl po léta jejím domovem.
Skočila k vrátkům. Zatlačila do nich tak silně, až vrátka udeřila do protější zdi. Běžela po pěšince mezi záhony. Náhle zaslechla volající hlas. “Miriam!” Poznala, kdo ji volá. Běžela tím směrem. Uviděla Alžbětu. Stará žena také pospíchala, nakolik jí to dovolovalo její neforemné tělo. I ona musela netrpělivě čekat na chvíli setkání.
Již stály proti sobě s otevřenou náručí, již se měla Miriam vrhnout své pěstounce okolo krku. Stará žena se však najednou zastavila. Nemotorně se sklonila, téměř přičapla v pokorné pokloně. Také Miriam se překvapeně zastavila. Snad ji teta nepoznala a považuje ji za někoho jiného.
“Alžběto,” řekla, “to jsem přece já…”
“Potkalo mě veliké štěstí, že matka mého Pána přišla do mého domu, ” řekla žena v hluboké pokloně.
Rukama chtěla obejmout Miriaminy nohy. Ale Miriam Alžbětu zdvihla a přivinula k sobě.
“Co to říkáš?” zeptala se hlasem, který se chvěl vzrušením. “Jsi nejšťastnější ze všech žen, protože jsi uvěřila…”
Měla pocit, že se jí nedostává dechu. Ano – to bylo ujištění, jasné a opojné. Nemýlila se. Nevysnila si to, co se stalo. Přitiskla si ruce na prsa, která naplňovala radost. On to byl- doopravdy byl! Splnilo se to, na co čekali celé věky. A to jí, jí se dostalo toho štěstí!
“Ty tedy všecko víš?” zeptala se v družném šepotu.
“Vím, “odvětila Alžběta. “A jestli jsem pochybovala, teď již ne. Když jsem šla, abych tě přivítala, pohnulo se ve mně dítě…Poprvé! Dalo mi znamení, že žije, že jeho život není klam…Ach, teď se ničeho nebojím! On se narodí a bude tím, kým má být! Můj Jan! Půjde před Ním…Ó, Miriam! Stal se veliký zázrak…”
Po Alžbětiných slovech byla její radost ještě větší. Byla jako prudký oheň, který zachvátil a za praskotu létajících jisker spaluje suchý keř. Nemohla v sobě tu radost udržet. Nebyla zvyklá mnoho mluvit, ale teď se jí chtělo křičet a oznámit své štěstí celému světu. Zavřela oči a přitiskla si ruce na prsa. Ne, nedokázala se nechat pro sebe to, čím překypovalo její srdce. Musela mluvit, zpívat:
“Buď pochválen, můj Pane a Spasiteli! Jak mám vyjádřit svou radost nad tím, že jsi sestoupil k Své služebnici, i přes její malost? Způsobil jsi, že všichni lidé, všechny národy mě vždy a všude budou nazývat Tebou požehnanou. Jak jsi dobrý, Pane, jak jsi milosrdný! A vždy jsi takový byl, po věky. Přicházel jsi k pokorným a napomínal pyšné. Chudé jsi povzbuzoval, a boháčům ukazoval zrádný lesk bohatství. Takový jsi byl a takový jsi. A cokoli předpovíš- splníš…”
Den hasl, rozhořívaje červení vrcholky stromů. Ale pro dvě ženy, přitulené k sobě, nastával nový den, den štěstí a snů, které se naplnily.
Na začátku každého setkání, každého dne je něco, co neseme ve svém srdci. Kéž je to “něco” , co probudí radost a povzbuzení pro ty, s kterými se potkáváme, s kterými žijeme, s kterými pracujeme.
Mějte se hezky a těším se na setkání příště Kejt
