Umění naslouchat

Vítám Vás u nás 🙂

A přeji krásné ráno. Venku je zase krásně. Příroda se předhání, aby nám udělala radost, abychom my mohli mít radost a mít vděčnost za tu krásu barev kolem nás. Určitě si to také vychutnáváte, opravdu, je radost na to všechno kolem pohledět.

u nás se všechen přísavník zbarvil do červena
...
jiřinky v ranním slunci

A ještě mám velkou radost z pokračování četby.Víte v čem spočívá umění naslouchat?

Toto umění spočívá prostě v tom, že si umíme nechat pomoci od jiných lidí, že k tomu dovedeme využívat věcí kolem sebe. Umění naslouchat chápejte jako umění ušetřit čas, jako umění najít užitečnou adresu, jako umění využít kolemjdoucího auta, jež vám zastaví; jako umění vymačkat z citrónu, který držíme v ruce,  šťávu, když máme žízeň. Když chceme nabýt znalosti v nějaké disciplíně, chceme-li si cokoli osvojit, nutně musíme začít tím, že někoho o něco  požádáme a že to, co nám dá, dokážeme přijmout.

Když jsem byl ještě žákem na střední škole, často jsem říkal: “Ukažte mi nějakého vynikajícího člověka a já ho budu následovat všude.”  Vyžadoval jsem někoho, kdo si osvojil všechno, co dělá člověka člověkem, a kdo také to, co nabyl, dokázal předat. 🙂

Člověka, který by ve své osobě spojoval moudrost a vědění, zralost a nadšení, přesnost v úsudku a představivost. Člověka, který by dokázal vložit do svých činů trochu skutečné citlivosti a opravdové kvality. Učitele, který by během osmi nebo deseti let dokázal předat to, co sám nasbíral za padesát let namáhavé práce.

Existuje však  ještě duchovní otcovství, zatímco jako by už přestalo existovat umění naslouchat?

...

...

…K tomu ale, aby mohli být duchovní učitelé, k tomu je zapotřebí také srdcí, které dovedou naslouchat…

(O. Jeroným- Umění naslouchat)

včerejší kytice listí v dnešním ránu
a listí ve věnci
a ještě jeden

Tak-tolik od nás .Přeji Vám  pěkný,pokojný sluneční víkend, nám všem srdce, které dovede naslouchat a těším se příště Kejt



František

Vítám Vás u nás 🙂

Ranní mlhy se už rozpustily a slunce zase ukázalo sílu babího léta.

Jablíčkový pozdrav podzimu od nás...

Dnes má v církvi svátek sv. František, známý a oblíbený světec. Když si čítávám v jeho “Františkánských pramenech” stejně nad ním žasnu. Někdy bývá vykreslován úplně jinak, než se v jeho listech objevuje. A tak ho vlastně objevuji nově i já. Neboť i já jsem o něm měla zkreslené představy.

František na pohledu u nás v ložnici...pohled pochází z roku 1989, kdy jsme mířili na svatořečení Anežky České do Říma...
Kniha Františkánské prameny dnes aktuálně 🙂
Assisi

A tak jsem přemýšlela, co Vám k němu napsat. A nakonec jsem neodolala a i když bych psala a psala jeho pozdravy jiné, vybrala jsem následující úryvek, který u nás zabodoval:

O PRAVÉ A DOKONALÉ RADOSTI

Jednoho dne  blažený František, když dlel u panny Marie Andělské, zavolal bratra Lva a řekl mu: “Bratře Lve, piš!” Ten odpověděl: “Ano, jsem připraven.” “Napiš,” řekl” co je pravá radost.”

“Přijde posel a řekne, že všichni pařížští Mistři vstoupili do řádu; napiš, že to není pravá radost. A také, že vstoupili do řádu všichni zaalpští preláti, arcibiskupové a biskupové a nejen to, dokonce i francouzský král a anglický král; napiš, že to není pravá radost. A když tě ještě dostihne zpráva, že moji bratři šli mezi nevěřící a všechny je obrátili na víru, anebo že já jsem dostal od Boha takovou milost, že uzdravuji nemocné a dělám mnoho zázraků; nuže, já ti říkám, ano v tom není pravá radost.”

“Ale co je tedy pravá radost?”

” Hleď, vracím se z Perugie o půlnoci, dorazím sem, je deštivá zima a tak drsná, že se na lemu hábitu dělají ledové rampouchy, které mi neustále vrážejí do nohou, takže mi krvácejí jako z ran.  A já v tom blátě, zimě a ledu dojdu k fortně, dlouho klepám  a volám, až přijde bratr a ptá se: “Kdo jsi?” Já odpovím:” Bratr František.” A on řekne:” Jdi pryč v tuhle hodinu se nepřichází, nepustím tě.”

A když prosím dál, on odpoví: ” Jdi pryč, ty jsi nějaký prosťáček a nevzdělanec, jaký sem nikdy nesmí přijít; my jsme tu přece nějací a tebe nepotřebujeme. ” A já pořád stojím před fortnou a říkám: “Pro lásku Boží pusťte mne dovnitř jen pro tuto noc.” A on odpoví:” To neudělám. Jdi ke křižovníkům a pros tam. “

Nuže: budu-li trpělivý a nerozčílím se- říkám ti, že v tom je pravá radost a v tom je pravá ctnost a spása duše. “

🙂 Ach jo… Ještě, že František také říká: Bratři,každý den začínejme znovu.

ještě jsem neodolala afrikánům neboli aksamitníku
zkoušela jsem ho dát různě...
až skončil u kuchyňského okna
a ještě jsem chystala tyto kytice...pro jednoho človíčka, co měl rád les...
...

Tak, tak od nás. Přeji Vám krásný podzimní den  a na cestu k pravé radosti hodně lásky a sil… Těším se příště Kejt

Terezka

Vítám Vás u nás 🙂

Dnešní den slavíme v církvi svátek sv. Terezie Ježíškovy.  Zjednodušeně Terezky, protože nám ukázala “malou” cestu k Bohu. Proč malá cesta?  Protože, když ucítila ve svém srdce touhu stát se svatou, přišla na to, že musí navždy zůstat v srdci dítětem, protože dítě si s ničím nedělá starost, všechno nechává na rodičích, ve všem jim důvěřuje a tím pádem nemůže dělat velké zbožné činy, ale obyčejné, všední dny naplnit láskou…  Do kláštera vstoupila brzy- v patnácti letech, nikdy zdi kláštera neopustila a přesto svým srdcem objala celý svět. Stala se patronkou misií. Nedosáhla žádného vyššího vzdělání, ale přesto se stala učitelkou církve.  A je zajímavé, přesto, že nikdy nikam nevycestovala, nemluvila do televize, najdete ji skoro ve všech kostelích … Všimli jste si? 🙂

obraz v Odrách
při návštěvě Prahy
v Medžugorje

Také ji mám ráda. Naplnit obyčejný, všední den láskou nebo i konat obyčejné, jednotvárné věci nejenom v domácnosti -a to mi maminky asi dáte za pravdu- stále s láskou, nečekat chvály, uznání…tomu se říká “malá cesta”? S ničím si nedělat starosti, důvěřovat, že Pán o nás ví, Jemu se odevzdávat jako děti rodičům…? To je pro nás “dospělé” někdy až hrdinský čin, a přesto Terezka a pak už i nejenom Terezka, ale všichni, kdo šli její cestou říkají: Nejúčinnější modlitba je modlitba srdcem plným  důvěry. Ježíši, důvěřuji ti, postarej se o všechno…

...

...
...

A k tomu mi vyskočilo jedno její vyznání:

“Být malý znamená vůbec nepozbývat odvahu kvůli svým chybám, protože děti často upadnou, ale jsou příliš malé, než aby si ublížily.”

A pak se honívám hlavou i tuto jednu odpověď:

Vyslovila jsem přání, že by lidé měli ocenit mou snahu a všimnout si mých pokroků. Terezie spontánně odpověděla: “Jednat takto znamená napodobovat slepici, která- jakmile snese vajíčko- upozorní na to všechny, kdo jdou kolem. Právě tak chcete vy, sotva uděláte něco dobrého nebo jednáte z nějaké nesobecké pohnutky, aby to celý svět věděl a všiml si vás .”

Napřed se mi líbil kontrast mezi oblohou a topinambury...
pak mi tam vletěl bělásek

A mi se to  líbilo 🙂

Mějte pěkný týden, těším se, jestli mi pošlete zprávu, kde všude Terezku vidíváte a ještě se omlouvám, že nijak nereaguji, vím, že některým dlužím odpověď, ale nemůžu se dostat na email, ale přímluvce v nebi už mám :-)Těším se příště Kejt