“Honzovy buchty”… vždycky mě fascinovalo a nemohla jsem pochopit, jak je možné je upéct. A když jsem se o nich bavila s Evkou, překvapila mě lehkostí s jakou je zvládá…a tak jsem se vyptala na postup a zůstalo u toho 🙂
Jenže pak jsem narazila u Gábinky na Honzovy buchty znova a tomu se už nedalo odolat…Černý Petr v Honzových buchtách…No, nezní to skvěle?
Poslední dny ležím po chvilkách v knížce, která se mi dostala náhodou do rukou a ani její majitel neví- zatím 🙂 , že ji mám 🙂 Jani- díky a Kači- vrátím :-)… Jmenuje se “Škola Malého stromu “ – Forresta Cartera. Malý strom je indiánský chlapec, kterého po smrti rodičů vychovávají dědeček s babičkou… No, a někdy předčítám nahlas manželovi a zatím poslouchá 🙂 …
🙂
V dnešní kapitole jsem úplně podlehla kouzlu vyprávění jakoby to bylo u nás…
Posuďte sami… Někdy, tak koncem března, když už byly všude kolem indiánské fialky a my je v horách sbírali, se vlezlý studený vítr najednou na vteřinkuobrátil a dotkl se tváří jako lehounké pírko. Voněl prstí. Věděli jsme, že jaro už je nablízku.
Další den, nebo ještě ten další (to už jsme začali nastavovat tváře, abychom to ucítili zřetelněji), se lehký vánek dostavil znovu, trval o něco déle, byl méně ostrý a voněl pronikavěji.
Na vysokých hřebenech praskaly a tály ledy, kypřily půdu a vypouštěly dolů k potokům tenké provázky vody…
Dnes jsem tvořila, věnovala se řeči a pak jsem po poledni vyšla ven a opravdu, vítr, který nás teď v poslední dny trápil, byl pryč a vzduch se oteplil a led, který byl u rýny- tál … Neodolala jsem a začala umývat okna ve verandě, ložnici a protože jsem u toho i pekla, tak jsem okna dodělávala později a pak už zase byl cítit mráz… Tak se mi vybavil tento úryvek a seděl na dnešní den…
No a když už jsem v tom psaní, tak Vám napíšu i kousek kapitoly dál…
…Lidi, kteří se tomu smějí a tvrdí, že o Přírodě se ví už všechno a že Příroda nemá duši nebo ducha, nezažili nikdy jarní bouřku v horách. Když Příroda rodí jaro, svírá hory jako žena, která se při porodu křečovitě drží pokrývky.
Třeba strom, který se dlouho držel a vzdoroval i zimním větrům, rozhodne-li Přiroda, že je třeba se ho zbavit, vytrhne ho ze země a mrskne s ním dolů ze stráně. Probere větvičky každého keře, každého stromu, nejprve je svými větrnými prsty pečlivě prohmatá, pak je dokonale protřepe a zbaví všeho, co je slabé.
Dojde-li k závěru, že je třeba některý strom odstranit a nepodaří se jí to větrem, udělá řach! A zbude jen hořící pochodeň po zásahu blesku. Příroda je živá a působí bolest. Poznáte to také.
Dědeček říkal, že kromě jinýho taky uklízí to, co zbyde po porodu, třeba ještě vod předchozího roku, aby její rození bylo čistý a silný.
Když odezní bouřka, objeví se na keřích a na konečcích větví nová, malá, světlá a křehká zeleň. Potom přivede Příroda dubnové deště. Snášejí se tichým a osamělým šepotem, doliny zahalí mlžným oparem a na stezky, po nichž chodíte, padají ze skloněných větví stromů drobné kapky.
Je to nádherný pocit, vzrušující, ale i trochu smutný, brouzdat se dubnovým deštem. Dědeček říkaval, že je mu vždycky divně u srdce. Říkal, že je to vzrušující, protože se něco novýho rodí, ale je to zároveň smutný, protože víš, že to nejde uchovat. Všechno rychle pomine…
Jestli jste to dočetli až sem, tak Vám přeji stejné potěšení z prvních jarních teplých větrů a vnímání jarního rození přírody jako měl Malý strom . 🙂
